Znáte?
- „Já za to nemůžu, to šéf.“
- „Kdybych měl v životě víc štěstí, bylo by všechno jinak.“
- „On mě prostě nenechá být sama sebou.“
A pak jiná situace, jiný člověk a úplně jiný přístup:
- „Jo, nebylo to snadné, ale beru si z toho, co můžu.“
- „Příště to zkusím jinak.“
- „Já si vybírám, jak se k tomu postavím.“
Dva lidé. Stejný svět. Odlišný pohled. V čem je rozdíl? Locus of control – tedy místo, odkud člověk vnímá, že se řídí jeho život.
Je to jen styl myšlení, ale způsobuje mnohé.
Když svět „řídí“ někdo jiný (externí locus of control)
Lidé s externím zaměřením mají pocit, že jejich život ovlivňují okolnosti, druzí lidé nebo osud. Často zní jejich vnitřní příběh takto: „Nemám kontrolu. Děje se mi to.“ Tento postoj přináší dočasnou úlevu: odpovědnost a tlak se přesunou jinam. Ale zároveň s ní odchází i síla něco změnit.
👉 Příklad: „Šéf mě naštval, zkazil mi den.“ Znamená to: můj den závisí na chování jiných lidí, např. šéfa.
Když svět „řídím“ já (interní locus of control)
Lidé s interním zaměřením naopak vnímají, že jsou tvůrci svého života. Ne všechno mohou ovlivnit, ale vždy mohou ovlivnit, jak k tomu přistoupí. Nehrají roli oběti, ale autora svého příběhu.
👉 Příklad: „Šéf se choval nepříjemně. Ale já si vybírám, jak budu reagovat a jestli si ten den nechám zkazit.“ Rozdíl není v realitě, ale v postoji.
Mezi obětí a bohem
V tomto ohledu můžeme mluvit o dvou extrémech:
- Oběť – ta, která se cítí bezmocná. Svět se děje jí.
- Bůh – ten, kdo má pocit, že má moc nad vším a všemi. Svět se děje skrze něj.
Oba extrémy mohou být vyčerpávající. V jednom člověk ztrácí sílu, ve druhém ztrácí pokoru. Zdravé místo je mezi nimi, tam, kde přijímáme odpovědnost za sebe, ale ne za celý vesmír.
Není možné říct, že by některý z těchto postojů byl špatně nebo správně. Každý má své místo. Někdy je moudré přiznat, že něco neovlivním (a dovolit si být v roli oběti). Jindy je zase potřeba vstát a vzít otěže zpět do rukou.
Klíčem je flexibilita – umět se v různých situacích pohybovat po pomyslné ose od „oběti“ k „tvůrci“. Protože život není o tom být pořád silný nebo mít vše pod kontrolou, ale o tom vědět, jaký přístup je v danou chvíli užitečný.
Jak poznat, kde se právě nacházíte?
Zeptejte se sami sebe:
- Když se mi něco nedaří, koho viním?
- Jak často si říkám „musím“, místo „rozhoduji se“?
- Kdo má poslední slovo v mém prožívání – okolnosti, nebo já?
Už jen samotné uvědomění někdy dokáže změnit, odkud vycházíte.
Malé kroky k větší vnitřní síle
- Změňte jazyk. Místo „musím“ zkuste používat „rozhodl/a jsem se“. (Např. „Musím jít do práce“ → „Rozhodl/a jsem se jít do práce, protože chci finanční stabilitu.“)
- Rozlišujte mezi tím, co ovlivnit můžete, a co ne. Když přijmete, že počasí nezměníte, ale svůj postoj ano, zůstane vám víc energie na to podstatné.
- Připomeňte si své dřívější úspěchy. I drobné situace, kdy jste se rozhodli něco zvládnout, vám mohou vrátit víru ve vlastní vliv.
- Ptejte se jinak. Místo „Proč se mi to děje?“ zkuste „Co si z toho můžu vzít?“
Proč na tom záleží?
Protože jakmile začnete vnímat, že jste tvůrce, ne oběť, svět se sice nezmění, ale změní se způsob, jakým ho vidíte. A to často stačí, aby se začalo měnit jeho prožívání.
Jen nezapomeňte: žádná poloha není ta jediná správná. Moudrost není v trvalém postoji, ale ve schopnosti přepínat podle situace.
Chcete trénovat, jak se v praxi přepínat z „oběti“ do „tvůrce“ a zase zpátky, když je to potřeba? Přesně to se učíme v NLP Practitioneru: rozpoznat své vnitřní vzorce, měnit úhel pohledu a vědomě si vybírat, odkud budeme jednat.
Napsat komentář