Přestaňme škatulkovat, pozorujme
„On je takový…“ „Ona je typická…“ „Toho znám, ten vždycky…“
Kolikrát za den bychom se mohli přistihnout, že máme o druhých jasno ještě dřív, než stačí otevřít pusu? A nebo na základě jedné nebo několika málo zkušeností s ním už ho máme jasně zařazeného? Všichni to děláme. Dává nám to totiž iluzi jistoty. Když si někoho „zařadíme“, zdánlivě víme, co od něj čekat. Můžeme se tak rychleji rozhodnout, jak reagovat. Jenomže tahle zkratka má háček – ztrácíme tím skutečný kontakt s realitou.
Proč máme potřebu škatulkovat
Souvisí to s tím, jak funguje náš mozek. Neustále zpracovává obrovské množství informací, a aby se v nich neztratil, zjednodušuje, zkresluje a zobecňuje. Tři základní filtry – vynechávání, zkreslování a zobecňování – nám pomáhají vytvářet mapu světa, která je zvládnutelná. Ale ne nutně přesná.
Škatulkování je jen dalším projevem těchto filtrů:
- Zjednodušíme si složitou osobnost do několika slov („je konfliktní“, „je líný“, „je přecitlivělá“).
- Zkreslíme její chování podle vlastních zkušeností („mně to připomíná mého bývalého, takže…“).
- A zobecníme, abychom si vytvořili systém („všichni manažeři jsou takoví“).
Z evolučního hlediska to dává smysl, šetří nám to energii a zrychluje rozhodování. Ale v lidských vztazích to vytváří odstup, ne porozumění.
Co se děje, když druhé zaškatulkujeme
Když někoho „nálepkujeme“, přestáváme vidět jeho aktuální chování a začneme sledovat jen to, co potvrzuje naši škatulku. Tomu se v NLP říká selektivní pozornost – vidíme jen to, co odpovídá našim vnitřním filtrům, a ostatní ignorujeme.
Tím se ztrácí prostor pro změnu. Nejen u druhých, ale i u nás.
Pokud mám o někom pevnou představu, už nereaguji na člověka, ale na svůj vnitřní obraz o něm. A jakmile reagujeme na obrazy, mizí skutečné spojení.
Když přestaneme hodnotit
Jedním ze základních předpokladů NLP je, že chování každého člověka má pozitivní záměr, tedy že za každým činem stojí nějaká snaha o naplnění potřeby, i když se navenek může jevit jako nepřijatelná. Když si tento princip připomeneme, přestaneme vidět „manipulátora“, „lenocha“ nebo „drzouna“ a začneme vidět člověka, který se právě nějak snaží obstát.
Z takového pohledu mizí potřeba soudit. A objevuje se prostor pro zvědavost, empatii a skutečné porozumění.
Jak z toho ven
Zbavit se potřeby škatulkovat neznamená přestat si o lidech dělat obrázek, to by ani nešlo. Jde o to, všimnout si okamžiku, kdy se z pozorování stane soud, a zůstat u vnímání. Je to trénink všímavosti v praxi. A také jeden z nejkrásnějších darů, které si můžeme dopřát, protože tím vracíme svobodu druhým i sobě.
Zkuste si příště, když vaše mysl začne někoho hodnotit, projít tímto malým vnitřním cvičením:
1️⃣ Zastavte se – „Aha, škatulkuju. Co ale vlastně ve skutečnosti vidím?“
Už samotné uvědomění, že jste se ocitli v nálepce, je obrovský krok. V NLP mluvíme o meta-pozici – schopnosti vystoupit z vlastního vnitřního obrazu a podívat se na situaci z nadhledu. Zkuste se tedy na chvíli zastavit a vnímat, co opravdu vidíte a slyšíte, ne co si o tom myslíte. Možná zjistíte, že ten „nepříjemný kolega“ se vlastně jen snaží být slyšet. Nebo že „povýšená sousedka“ je spíš nejistá.
2️⃣ Zvědomte si, co to spouští ve vás
Každý úsudek o druhém je zároveň zrcadlem něčeho v nás. Často reagujeme ne na samotného člověka, ale na to, co v nás vyvolává. Zeptejte se sami sebe: „Proč mě to tak rozčiluje? Co mi to připomíná?“ Tahle otázka otevírá dveře k pochopení vlastních hodnot, hranic nebo bolestí, které možná čekají na uzdravení. Z pohledu NLP jde o práci s vnitřními filtry – jaká přesvědčení, zkušenosti a významy si do situace promítám já?
3️⃣ Změňte perspektivu – „Jaký pozitivní záměr může mít jeho chování?“
Jak jsem psala, jeden ze základních předpokladů NLP říká, že každé chování má pozitivní záměr. Nemusí se nám líbit způsob, jakým ho člověk naplňuje, ale za každým jednáním je nějaká snaha o naplnění potřeby, třeba být slyšen, cítit se v bezpečí nebo získat uznání. Když si tohle připomeneme, přestaneme vidět „viníka“ a začneme vnímat lidskost. Najednou se nám otevře prostor pro porozumění a empatii, místo pro obranu nebo odpor.
4️⃣ Zůstaňte otevření
Lidé se mění. My sami se měníme. A každý okamžik je nový. Přesto s sebou často neseme staré škatulky, které realitu překrývají. Zkuste proto vědomě nechat minulost minulostí a vnímat, co je teď. Otevřenost neznamená naivitu, ale ochotu vidět znovu a jinak. Je to postoj, který umožňuje skutečné spojení, takové, které stojí na přítomnosti, ne na nálepkách.
5️⃣ Zaujměte pozici nezaujatého svědka
V NLP pracujeme s tzv. pozicí pozorovatele nebo také fair witness – nestranného, nezaujatého svědka. Je to stav, kdy dokážeme vystoupit ze svých emocí, hodnocení a osobních interpretací, a dívat se na situaci tak, jak skutečně je. Ne jako „já versus on“, ale jako někdo, kdo vnímá oba pohledy zvenku, s klidem, zvídavostí a respektem.
Představte si, že jste svědkem scény, ve které dva lidé diskutují. Jako nezaujatý pozorovatel nesoudíte, kdo má pravdu. Sledujete tón hlasu, slova, emoce, dynamiku. Všímáte si, co kdo potřebuje – uznání, pochopení, prostor. Tento postoj přináší velkou svobodu, neulpíváte na jediné verzi příběhu a otevírá se vám širší perspektiva.
Když se naučíme být „fair witness“ i ve vlastním životě, ztrácí škatulky sílu. Vidíme situaci takovou, jaká je, ne skrze filtry ega, ale skrze klidné vědomí. Teprve potom může přijít skutečné porozumění.
Každý z nás je mnohem víc než soubor nálepek. Pod vrstvou našich zkratek a úsudků je člověk. Se svými příběhy, motivy, sny i bolestmi. A teprve když přestaneme škatulkovat, začneme skutečně vidět a vnímat.
Ať se vám daří!
🤍
Napsat komentář