NLP Olomouc

Štítek: komunikace

  • Očekávání

    Bez nich bychom byli ztraceni. A přesto nás často zraňují.

    Z pohledu NLP jsou očekávání vnitřní reprezentace toho, co by se mělo stát.

    Jsou užitečná? Určitě. Očekávání nám pomáhají orientovat se ve světě, připravit se, udělat si rámec. Když jdu na pracovní schůzku, očekávám určitou míru profesionality. Když nabízím pomoc, očekávám alespoň poděkování. Tato očekávání vytvářejí předvídatelnost, jistotu. Dávají směr.

    Jenže…

    🔸 Co když jsou nevyřčená?

    Často očekáváme, že lidé uhodnou, co chceme. Že budou vědět, co nám vadí, co si přejeme, jak by „se to mělo dělat“. Že pochopí díky tónu hlasu, výrazu nebo prostě tím, že „je to přece jasné“. Jenže náš vnitřní svět, naše touhy, hodnoty, zkušenosti, není součástí jejich mapy světa. A tak místo naplnění přichází zklamání.

    Jedna klientka mi jednou řekla: „Já jsem mu tak jasně naznačovala, že chci, aby zůstal doma, a on stejně šel večer s kamarády na pivo.“ Když jsme spolu její situaci rozplétaly, ukázalo se, že „naznačovala“ znamenalo, že byla trochu zamlklá a řekla: „No jo, dělej, jak chceš.“ V její mapě to byl jasný signál, že by ocenila jeho přítomnost. V jeho mapě to byla zelená: „OK, tak jo, jdu.“

    Tady krásně vidíme, jak snadno může dojít k nedorozumění, když místo otevřené komunikace spoléháme na náznaky a domněnky. Když neřekneme přímo, co si přejeme, nemůžeme očekávat, že to druzí poznají.

    NLP nás učí, že každý má svou mapu světa. A že pokud chceme být pochopeni, potřebujeme překládat svůj vnitřní svět do srozumitelného jazyka toho druhého.

    Možná to není tak romantické nebo spontánní, jak bychom si přáli – ale je to funkční, laskavé a osvobozující. A hlavně to vede ke vztahům, kde je víc důvěry než domněnek.

    🔸 Co když svá očekávání zaměňujeme za realitu?

    Někdy si tak silně myslíme, že něco „má být nějak“, až úplně zapomeneme, že je to jen naše představa, ne objektivní pravda. „Tak se to dělá.“ „Tohle je přece normální.“ „Každý přece ví, že…“

    Jenže v realitě není žádné univerzální „má být“. To, co považujeme za samozřejmé, je často jen otisk našeho prostředí, výchovy nebo zkušeností. A když realita vypadá jinak, než jsme čekali, máme tendenci ji odmítnout. Přitom není špatná, jen je jiná, než jsme čekali.

    Na školení mi jedna účastnice říkala: „Já prostě nechápu, proč si kolegyně nebere na porady zápisník. Přijde mi to neprofesionální.“ Když jsme to rozebraly, ukázalo se, že v její předchozí práci bylo zapisování na poradách povinností. Stalo se to pro ni nevyřčeným standardem. Její očekávání se ale střetlo s jinou firemní kulturou. Kolegyně si prostě vše pamatuje nebo zapisuje do mobilu. A výsledek? Účastnice byla frustrovaná, kolegyně netušila proč – a obě si nesly zbytečné napětí.

    V NLP se tomu říká záměna mapy za území. Když věříme, že naše mapa je jediná správná, ztrácíme schopnost vidět rozmanitost světa. A taky se zbytečně rozčilujeme. Ne proto, že by se dělo něco hrozného, ale proto, že se děje něco jiného, než jsme čekali.

    Malý krok k větší svobodě? Zpochybňujte své „má být“ a ptejte se:

    Je to opravdu pravidlo? Nebo jen moje představa?

    🔸 Co když očekávání dusí svobodu – naši i druhých?

    Očekávání mohou být jako jemné pavučinky. Neviditelné, ale pevné. Když máme pevně danou představu o tom, jak by měl někdo jednat, mluvit, rozhodovat se, uzavíráme ho (i sebe) do role, která mu možná vůbec nesedí.

    A čím víc očekávání máme, tím méně je prostoru pro autenticitu, pro překvapení, pro lidskost.

    Jedna manažerka mi vyprávěla: „Já prostě čekám, že když někdo vede tým, tak je přirozeně extrovertní, energický a motivující. A kolega, co povýšil, je úplně jiný – tichý, klidný, analytický. Mám pocit, že to přece nemůže fungovat.“ Když jsme to probraly, došlo jí, že jejím očekáváním nedávala kolegovi prostor být sám sebou. A zároveň si nevšimla, že tým pod jeho vedením funguje skvěle. Jen jiným stylem, než jaký by volila ona.

    Když si nevědomky malujeme ostatní podle svých šablon, bereme jim prostor k tomu, aby byli svobodní a autentičtí. A sobě bereme šanci být překvapeni, obohaceni, inspirováni jinakostí.

    NLP nás vede k tomu, abychom se dívali za chování. Abychom zkoumali mapy světa druhých lidí a učili se z nich. A hlavně abychom si všimli, kdy očekávání přestávají být kompasem a začínají být klecí.

    Mysleme na to, že mapa není území. A že když měníme svou mapu, měníme i to, jak svět prožíváme.

    Takže místo tichého lpění na nevyřčeném můžeme:

    • říct si o to, co potřebujeme
    • zkoumat, odkud naše očekávání pochází
    • a někdy je i pustit – ve jménu větší svobody, flexibility, vztahovosti

    Protože někdy právě v tom, co jsme neočekávali, leží něco opravdu důležitého.

    Jak to máte s očekáváními vy? Umíte je rozpoznat, říkat nahlas, nebo pouštět?

    Ať se vám daří!

    🤍

  • Soucit, svoboda a NLP

    Soucit a soucítění jsou hluboké lidské kvality, které nám umožňují porozumět druhým, vcítit se do jejich bolesti a nabídnout podporu.

    Často se ale zaměňují s lítostí nebo s přebíráním emocí druhých na sebe. Tady přichází na řadu užitečná perspektiva: Jak soucítit, aniž bychom ztráceli sami sebe? Jak propojit soucit se svobodou?

    Soucítění vs. lítost

    Lítost znamená dívat se na druhého jako na oběť. Je to pohled shora dolů, který může člověka nechtěně oslabit. Soucítění naopak přináší respekt a rovnocennost.

    Není to o tom zachraňovat nebo nést cizí tíhu, ale být přítomen, chápat a případně nabídnout pomoc, pokud je o ni zájem.

    Rozdíl mezi soucitem a lítostí je i v tom, jak vnímáme realitu. Tedy jaký postoj k ní zaujímáme a jak ji interpretujeme.

    Lítost často znamená, že vidíme druhého jako bezmocného a sami sebe jako někoho, kdo buď nemůže pomoci, nebo kdo se do jeho utrpení příliš ponoří.

    Soucit oproti tomu znamená, že vnímáme realitu v širším kontextu – uvědomujeme si, že druhý prochází obtížnou situací, ale zároveň vidíme jeho sílu a schopnost tuto situaci zvládnout.

    Zatímco lítost může vést k pasivitě a pocitu beznaděje, soucit nás motivuje k podpoře, pochopení a někdy i k činům, které druhému skutečně pomohou.

    Když si vědomě zvolíme rámec soucítění místo lítosti, dáváme druhému sílu, ne slabost.

    Soucit bez ega – síla opravdové pozornosti

    Skutečný soucit vyžaduje, abychom odložili své ego – tedy vlastní potřebu být zachráncem, mít pravdu nebo situaci „opravit“.

    Místo toho je třeba se plně naladit na druhého, naslouchat mu bez posuzování a být mu oporou tak, jak to skutečně potřebuje.

    To znamená věnovat mu opravdovou pozornost, vnímat jeho svět s otevřeností a důvěrou v jeho schopnost najít si svou vlastní cestu.

    Svoboda ve vztahu k emocím

    NLP nám nabízí nástroje, jak pracovat se svými emocemi, aniž bychom se v nich utápěli. Jeden ze základních konceptů je disociace a asociace.

    👉 Asociace znamená, že člověk prožívá situaci z prvního pohledu, tedy „zevnitř“. Vidí, slyší a cítí vše tak, jako by se to dělo přímo jemu. Emoce jsou silnější a prožitek je intenzivnější.

    Příklad: Představte si radostný okamžik ze své minulosti. Pokud ho vidíte svýma očima, cítíte emoce tak, jako byste tam znovu byli, jste asociovaní.

    👉 Disociace znamená, že člověk vnímá situaci z odstupu, jako by byl divák. Může si představovat sám sebe zvenčí, jako na filmovém plátně. Emoce jsou utlumené, což může být užitečné v náročných nebo stresových situacích.

    Příklad: Pokud si stejnou vzpomínku vybavíte tak, že vidíte sami sebe jako na fotografii nebo ve filmu, jste disociovaní.

    V NLP se obě tyto perspektivy využívají vědomě – asociace pro hluboké prožitky a motivaci, disociace pro získání nadhledu a zvládání emocí.

    Pokud jsme příliš vtaženi do emocí druhých (asociace), můžeme ztrácet přehled a také energii.

    Naopak úplná disociace může vést k necitlivosti. Klíčem je flexibilita – schopnost přepínat mezi vnímáním emocí druhých a udržováním vlastní stability.

    Představte si, že jste ve víru bouřlivé řeky. Pokud se necháte unést proudem emocí druhých, může vás to stáhnout ke dnu. NLP nás učí, jak se v takové situaci místo toho postavit na břeh – být svědkem toho, co se děje, vnímat, ale zároveň mít pevný základ pod nohama.

    Jak rozvíjet soucit a zároveň si zachovat vnitřní svobodu?

    1. Vědomé vnímání emocí – Pokud cítíte silnou emoční reakci na bolest druhého, zastavte se a vnímejte, co přesně prožíváte. Je to opravdové soucítění, nebo přebíráte cizí emoci?
    2. Zachování vlastní energie – Pomáhat druhým neznamená vyčerpat se. Pracujte s vizualizací vlastního prostoru – můžete si představit, že vaše energie je chráněná, zatímco druhému jste stále nablízku.
    3. Jasná komunikace – Soucítění zahrnuje respektování hranic. Většinou není nejlepší pomocí rada nebo řešení, ale prosté naslouchání a přítomnost.
    4. Kotvení zdrojových stavů – Pokud chcete soucítit bez pocitu tíhy, ukotvěte si stav klidu a vyrovnanosti. Může to být hluboký nádech, vizualizace světla nebo připomenutí si okamžiku, kdy jste byli pevní a zároveň laskaví.

    NLP a svoboda v soucítění

    Skutečný soucit není o tom, že se necháme pohltit bolestí druhých, ale že jim nabídneme svou sílu, klid a přítomnost.

    NLP nás učí, jak se nenechat svázat emočními reakcemi a místo toho jednat vědomě. V tom spočívá opravdová svoboda – umět být s druhými v jejich radosti i bolesti, ale zároveň si uchovat svou vnitřní rovnováhu.

    Soucit a svoboda nejsou protiklady. Když pochopíme, že nemusíme trpět, abychom druhé podpořili, můžeme soucítit s lehkostí a jasností. A to je dar nejen pro nás, ale i pro ty, kterým pomáháme.

    🤍

  • Objevte vzorce svého myšlení

    a pochopte nejen sebe, ale i druhé

    Představte si, jak se s někým bavíte. A vůbec si nerozumíte. Přitom nejde o názorový rozpor. Oba mluvíte česky a zároveň máte pocit, že mluvíte každý jiným jazykem. Vy říkáte jedno, druhá strana slyší něco úplně jiného. Můžete mít skvělé argumenty, přesto zůstávají bez odezvy. Proč? Možná proto, že každý z vás vnímá svět jinak – skrze své vlastní styly myšlení. V NLP jim říkáme metaprogramy.

    Tyto programy fungují jako neviditelné brýle, kterými se díváme na svět. Ovlivňují, na co zaměřujeme pozornost, jak se rozhodujeme, co nás motivuje a jak komunikujeme. A co je na tom nejzajímavější? Většina lidí si vůbec neuvědomuje, že tyto vzorce řídí jejich život.

    Co kdybyste se naučili rozpoznávat styly myšlení?

    Představte si, že byste dokázali hned na první pohled pochopit, jak někdo přemýšlí. Že byste věděli, jak ho motivovat, jak s ním efektivně komunikovat a proč někdy dochází k nedorozuměním. To není žádná magie – stačí znát několik klíčových metaprogramů a uvidíte svět jinýma očima.

    1. Cíl vs. problém – co vás motivuje?

    Někteří lidé se ženou za cílem. Jiní se primárně snaží vyhnout problémům. Představte si, že chcete někoho povzbudit k akci. Když řeknete: „Když to zvládneš, čeká tě odměna!“, motivujete lidi orientované na cíl. Ale pro ty, kteří se zaměřují na problémy, bude efektivnější věta: „Když to neuděláš, může se stát něco nepříjemného.“ Rozpoznáte, jak to máte vy?

    2. Fakta vs. pocity – jak se rozhodujete?

    Někteří lidé potřebují tvrdá data, logiku a důkazy. Jiní se řídí tím, jak se cítí, co jim říká intuice. Když se snažíte někoho přesvědčit, nestačí jen fakta – potřebujete použít ten správný přístup. Víte, jak poznat, který styl váš protějšek preferuje?

    3. Detaily vs. celkový obraz – co vás zajímá víc?

    Máte rádi konkrétní čísla a podrobný plán, nebo raději vidíte hlavní směr a necháváte detaily na ostatních? Když někdo dává přednost detailům, bude potřebovat přesné informace. Pokud však někdo vidí spíše celkový obraz, podrobnosti ho budou nudit. A teď si představte, že spolu mají spolupracovat…

    4. Změna vs. stabilita – co vám vyhovuje?

    Pro někoho je změna vzrušující, pro jiného děsivá. Jsou lidé, kteří milují novinky a inovace, a jiní, kteří si cení osvědčených metod. Pokud vedete tým, je dobré vědět, kdo se vrhne do nového projektu po hlavě a kdo bude potřebovat čas na adaptaci.

    To je jen pár příkladů. V NLP bylo identifikováno několik desítek metaprogramů. V praxi se nejčastěji pracuje s přibližně 20–30 základními.

    Měníme to, co nefunguje

    Naše metaprogramy nejsou neměnné a ne vždy jsou pro nás výhodné. Pokud vás například pohání spíše strach z neúspěchu než touha po úspěchu, může to být velmi vyčerpávající. Nebo pokud se neustále rozhodujete pouze na základě pocitů a přehlížíte fakta, můžete se snadno dostat do slepých uliček. Dobrou zprávou je, že metaprogramy můžeme vědomě upravovat tak, aby nám lépe sloužily – a právě v tom spočívá síla NLP.

    Nejde o typologii, ale o flexibilitu myšlení

    Často se lidé ptají, zda se dá podle metaprogramů zařadit člověk do nějaké pevné kategorie. Odpověď je jednoduchá: Nejde o typologii, ale o preference, které se mohou měnit v závislosti na situaci. Možná v práci preferujete fakta a logiku, ale v osobním životě se rozhodujete spíše na základě pocitů. Nebo se v běžných úkolech držíte detailů, ale když jde o strategii firmy, raději vidíte velký obraz. Každý z nás má své dominantní vzorce, ale nejsme jimi pevně svázáni – můžeme je přizpůsobit a měnit podle kontextu.

    Navíc to nikdy není buď a nebo. Většinou máme určité procentuální zastoupení obou pólů. Někdo může být ze 70 % zaměřen na cíle a z 30 % na problémy, jiný to má obráceně. A právě tato variabilita dělá z metaprogramů tak užitečný nástroj – umožňuje nám pochopit, kde se nacházíme, a vědomě si volit, jak budeme myslet a jednat.

    Proč byste to měli chtít znát?

    Představte si, že:

    ✅ Dokážete snadno číst v lidech a přizpůsobit jim svůj styl komunikace.

    ✅ Lépe rozumíte sami sobě a víte, jak se motivovat.

    ✅ Víte, jak přesvědčit kolegy, klienty, šéfa nebo i partnera tak, aby vás skutečně slyšeli.

    ✅ Přestanou vás frustrovat věčné komunikační zádrhely, protože budete vědět, odkud pramení.

    Poznat metaprogramy znamená pochopit nejen druhé, ale i sebe. Jak myslíte vy? A jak by vám znalost těchto vzorců mohla změnit život?

    Pokud se chcete naučit styly myšlení rozlišovat a pracovat s nimi, příležitost máte tady.

  • Metafora – nástroj k hluboké změně v lidské mysli

    Metafory nejsou jen ozdobou jazyka. Uměleckým vyjádřením. Jsou klíčem, který otevírá dveře k hlubším vrstvám našeho myšlení a vnímání světa. V NLP (neurolingvistickém programování) hrají zásadní roli, protože dokážou obejít kritický filtr vědomé mysli a přímo oslovit podvědomí. Jak a proč to funguje?

    Mysl myslí v obrazech

    Naše mysl zpracovává informace nejen logicky, ale především skrze obrazy, pocity a asociace. Když slyšíme metaforu, neanalyzujeme ji jako běžné tvrzení, ale necháme ji působit jako celek. Místo abychom si říkali „co tím chtěl básník říct?“, často ji prostě přijmeme, protože působí přirozeně a známě.

    Například věta „život plyne jako řeka“ v nás okamžitě vyvolá určité obrazy – proudění, změnu, překážky, možnost nechat se unášet nebo naopak aktivně řídit svůj směr. Tento obraz pracuje v našem podvědomí a poskytuje nám nový způsob, jak se na svůj život dívat.

    Obejití logické cenzury

    Když někomu řeknete „uvolni se“, může se stáhnout a přemýšlet, proč by měl, co tím myslíte a jestli ho náhodou nesoudíte. Ale pokud řeknete „víš, někdy je dobré být jako strom, který se ve větru ohýbá, místo aby se zlomil“, vnímání se změní. Metafora nestaví zeď odporu, ale otevírá nové možnosti.

    Tento princip využívá i hypnóza a NLP – metafory dokážou proniknout hluboko do podvědomí a měnit vzorce myšlení přirozeným způsobem. Místo příkazu dávají možnost volby a vytvářejí vnitřní prožitek.

    Jak metafory mění realitu

    Někdy mohou být metafory vnímány jako slovní hříčky. Ve skutečnosti formují naše vnímání reality. Pokud člověk vnímá svět jako bitevní pole, bude se stále cítit být v boji. Pokud ho začne vnímat jako tanec, jeho interakce s ostatními se zásadně změní.

    V NLP pracujeme s tzv. „živými metaforami“, tedy těmi, které lidé sami používají pro popis svého života. Když klient řekne „jsem pod obrovským tlakem“, není to jen slovo – je to realita, kterou prožívá. A když najdeme způsob, jak metaforu proměnit („a co kdyby ten tlak byl jako pružina, která tě vynese nahoru?“), změní se i jeho vnitřní svět.

    Metafora jako nástroj transformace

    Síla metafory spočívá v tom, že není direktivní. Nenutí nás, ale nabízí. Umožňuje nám přemýšlet jinak, vidět nové cesty a vytvářet vlastní řešení. A právě proto jsou v NLP tak mocným nástrojem pro změnu – protože mění způsob, jakým si vyprávíme svůj vlastní příběh.

    Takže… jaký příběh si o sobě dnes vyprávíte? A jak byste ho mohli vyprávět jinak?

    Ať se vám daří!

    🤍

  • Svoboda myšlení

    Jak moc jsme ovlivněni svým vnitřním programováním?

    Většinou jsme přesvědčeni, že myslíme svobodně. Ale co když připustíme, že naše myšlenky nejsou tak úplně naše? Co když jsou výsledkem toho, co nám v dětství říkali rodiče, co jsme převzali od učitelů, co do nás otiskla společnost, média nebo vlastní zkušenosti?

    • Kolikrát jste si řekli: „Tohle prostě nejsem já.“?
    • Kolikrát jste pocítili strach, ačkoliv racionálně nebyl důvod?
    • Kolikrát jste zareagovali „automaticky“, a pak si říkali, že jste to mohli udělat jinak a efektivněji nebo laskavěji?

    A teď otázka: Byla to opravdu vaše vlastní volba, nebo jste jen přehráli nějaký starý naučený vzorec?

    V NLP říkáme, že realitu nevnímáme přímo – interpretujeme ji skrze svůj vnitřní filtr. Každý z nás má v hlavě určitý systém přesvědčení a vzorců myšlení, který ovlivňuje, jak vnímáme svět, jak se rozhodujeme a jak prožíváme svůj život. Tato „mentální mapa světa“ (v NLP Model Of the World – MOW) rozhoduje o tom, co považujeme za důležité a za možné, jak se chováme, jaké vztahy máme, jak reagujeme v krizích.

    Ale co když naše mapa není přesná? Co když jsme jen uvěřili něčemu, co nás nyní omezuje? A hlavně – jak můžeme získat zpět svobodu vlastního myšlení?

    V tomto článku se podíváme na to, jak naše myšlení ovlivňují nevědomé programy, jak je můžeme odhalit a co s nimi dělat, abychom byli skutečně svobodní.

    1. Co nás ovlivňuje: Odkud se berou naše mentální vzorce?

    Od narození si vytváříme systém přesvědčení na základě toho, co vidíme, slyšíme a prožíváme. Každý pak máme v hlavě určitý „software“, podle kterého přemýšlíme a jednáme. Kde se vzal?

    🔹 Rodina a výchova

    Už od dětství přebíráme vzorce od rodičů, prarodičů a dalších blízkých. Často ani nevnímáme, jak se nám určité výroky a postoje vryly hluboko do mysli.

    Například:

    • „Neukazuj slabost.“ → Naučená emoční uzavřenost
    • „Peníze kazí charakter.“ → Podvědomé odmítání bohatství
    • „Musíš se snažit, jinak nic nezískáš.“ → Perfekcionismus, workoholismus
    • „Musíš být hodný, jinak tě nebudou mít rádi.“ → Přesvědčení o podmíněné lásce

    Většina těchto přesvědčení nebyla vytvořena vědomě – prostě jsme je absorbovali jako realitu.

    🔹 Škola a vzdělávání

    Školní prostředí formuje náš vztah k učení, chybám a autoritám. Jestli vás učili, že chybovat je špatné, možná dnes máte strach riskovat. Pokud jste slýchali, že „někdo má na matematiku hlavu a někdo ne“, možná jste si vytvořili blok vůči určitým dovednostem.

    • „Chyby jsou selhání.“ → Perfekcionismus
    • „Lidé jsou dobří nebo zlí.“ → Černobílé vidění
    • „Nikdy nebudu dobrý/á v matematice.“ → Přesvědčení o vlastních schopnostech

    Děti se učí nejen fakta, ale hlavně způsob myšlení. A některé školní programy v nás zůstávají celý život.

    🔹 Společnost a kultura

    Média, reklama, sociální sítě – neustále nás formují. Jaké příběhy posloucháme? Jaké role jsou nám nabízeny?

    Například:

    • „Úspěch znamená hodně peněz.“
    • „Správná žena je obětavá.“
    • „Muži nemají plakat.“

    Většina těchto přesvědčení není objektivně pravdivá – jsou jen součástí určitého společenského paradigmatu.

    🔹 Osobní zkušenosti

    Zkušenosti, zejména ty emocionálně silné, se hluboce zapisují do našeho vnímání světa. Pokud vás kdysi odmítli při veřejném projevu, možná jste si vytvořili přesvědčení „Nejsem dobrý řečník.“ Pokud jste zažili nevěrného partnera, možná jste si v hlavě nastavili „Vztahům (mužům/ženám) se nedá věřit.“

    Problém je, že jedna událost se pro vás může stát obecnou pravdou, i když reálně nemá žádnou univerzální platnost.

    Kdy nám vnitřní programy pomáhají a kdy škodí?

    Některá přesvědčení jsou užitečná („Dokážu se naučit cokoliv, když tomu dám čas.“), jiná nás ale mohou silně omezovat („Já nejsem na sporty.“ nebo „Moc si vyskakovat nemůžu.“).

    Pokud se v určité oblasti života stále točíte v kruhu, je možné, že tam máte nějaké nevědomé omezení, které vám brání udělat změnu.

    2. Opravdu vidíme svět takový, jaký je?

    Ve skutečnosti nikdy nevidíme realitu objektivně – vidíme ji přes filtr vlastních zkušeností, emocí a přesvědčení. V NLP mluvíme o třech hlavních procesech, které utvářejí naši realitu:

    🔹 Deletion (vynechání)

    Z nekonečného množství informací kolem nás si vybíráme jen to, co považujeme za důležité. Co odpovídá našemu nastavení. Pokud například věříme, že svět je nebezpečné místo, budeme si všímat hlavně zpráv o zločinech a konfliktech. Pokud věříme, že lidé jsou ochotní pomáhat, budeme si spíš všímat laskavosti kolem sebe.

    • Praktický test: Rozhlédněte se kolem sebe a všímejte si předmětů, které vidíte. Snažte se zapamatovat si všechno červené.

    … A teď zavřete oči a zkuste vyjmenovat, co bylo modré.

    Těžké, že? Vaše pozornost byla naprogramovaná jen na červenou. A přesně takhle funguje tento mentální filtr.

    (viz také článek o selektivním vnímání)

    🔹 Distortion (zkreslení)

    Někdy můžeme mít tendenci interpretovat realitu podle svých očekávání. Pokud si myslíme, že nás šéf nemá rád, můžeme si jeho neutrální pohled vyložit jako kritiku. Pokud jsme zamilovaní, můžeme ignorovat varovné signály, které by nám jinak vadily.

    • Příklad: Když cítíte nedostatek sebevědomí a někdo se na vás podívá, můžete si říct: „Určitě mě soudí.“ Ale realita může být úplně jiná – třeba jen přemýšlí nad tím, kde už vás viděl.

    🔹 Generalization (zobecnění)

    Na základě jedné jediné zkušenosti si umíme vytvořit pravidlo pro celý život. Pokud nás odmítli na pohovoru, můžeme si říct „Nejsem dost dobrý/á, nikdy mě nevezmou.“ Místo abychom to vnímali jen jako výsledek jedné události, stává se z toho naše realita.

    • Praktický test: Zkuste si vzpomenout na nějaké své omezení (např. „Neumím dobře komunikovat“). A teď si položte otázku: Kdy přesně to nebyla pravda? Možná zjistíte, že toto přesvědčení vůbec není univerzální.

    👉 Co to všechno znamená? Naše myšlení není svobodné, dokud si tyto filtry neuvědomíme a nezačneme je zkoumat a pracovat s nimi.

    3. Jak získat zpět svobodu myšlení?

    🔹 Staňte se pozorovatelem svých myšlenek

    Zkuste se několik dní vědomě sledovat:

    • Jaké automatické věty si říkáte?
    • Jaké věci považujete za samozřejmé?
    • Odkud tato přesvědčení pocházejí?

    Každý program je vytvořený – což znamená, že ho můžeme změnit.

    🔹 Zpochybněte svá přesvědčení

    📌 Co si o sobě myslíte? Jaká přesvědčení vás napadají, když si položíte otázky jako:

    • „Jsem spíš člověk, co umí prodat sám sebe, nebo ne?“
    • „Jak se mi daří zvládat konflikty?“
    • „Jsem dost kreativní?“

    📌 Odkud tato přesvědčení pocházejí? Naučili jste se je v dětství? Vznikly na základě jedné zkušenosti? Jsou skutečně pravdivá?

    📌 Co byste si mohli myslet místo toho? Jak by vypadala realita, kdybyste věřili opaku?

    🔹 Přerámcování (reframing)

    Najděte své omezující přesvědčení a zkuste ho formulovat jinak. Podívat se na věc z jiného úhlu pohledu. Když narazíte na myšlenku, která vás omezuje, zkuste si položit otázku:

    📌 „Co by mi to dalo, kdybych tomu nevěřil/a?“

    📌 „Jaký by byl jiný možný pohled na stejnou situaci?“

    Příklad:

    • „Jsem moc citlivý, to je špatně.“ → „Moje citlivost mi umožňuje hluboce vnímat druhé lidi.“
    • „Jsem moc introvertní na to, abych dělal/a networking.“ → „Můj klidný styl může být výhodou, protože umím naslouchat.“
    • „Nemůžu mluvit před lidmi, protože jsem nervózní.“ → „Moje nervozita znamená, že mi na tom záleží, a můžu ji přeměnit v energii.“

    🔹 Změna vnitřního dialogu

    Jak mluvíte sami se sebou? Jaký tón má váš vnitřní hlas? Pokud je kritický a přísný, zkuste ho změnit:

    📌 Představte si, že mluví přátelský mentor. Jak by vás podpořil?

    📌 Zkuste změnit tón hlasu – co se stane, když si stejnou větu řeknete třeba v legračním tónu?

    📌 Koukněte také na karusel o síle slov.

    🔹 NLP cvičení: Změna perspektivy

    Vyberte si situaci, ve které máte pocit, že vás ovládá nějaké přesvědčení (např. „Neumím říkat ne.“). Pak ji prozkoumejte ze tří různých úhlů:

    1️⃣ Vaše vlastní perspektiva: Jak situaci vnímáte teď? Jaké emoce a myšlenky máte?

    2️⃣ Pohled zvenčí: Představte si, že jste nezávislý pozorovatel. Co byste řekli člověku v této situaci?

    3️⃣ Pohled moudrého rádce: Jak by tuto situaci viděl někdo, koho obdivujete? Jak by ji řešil?

    Čím více úhlů pohledu máte, tím méně budete omezeni jedním způsobem myšlení.

    Myslíte svobodně, nebo jen podle programu?

    První krok ke svobodě myšlení je uvědomit si, že nemusíme věřit všemu, co nám naše mysl říká.

    Než si příště řeknete „Takový/á prostě jsem“, zastavte se. Možná je to jen starý vzorec, který lze změnit. A možná tím otevřete dveře k mnohem větší svobodě, než jste si kdy dokázali představit.

    A tak se ptám: Jaká přesvědčení vás možná drží zpátky? A co by se stalo, kdybyste je začali přepisovat? 😊

  • Lidské faktory v éře umělé inteligence

    Vědomé nastavení, efektivní komunikace a budování vztahů

    Svět prochází zásadními změnami díky nástupu umělé inteligence. Technologie se stále více integrují do našich životů, od automatizovaných procesů po inteligentní systémy, které mění způsob, jakým pracujeme, komunikujeme a tvoříme. Přestože AI přináší mnoho výhod, její rozvoj přináší i výzvy v oblasti lidského faktoru – tedy našich schopností sebeuvědomění, komunikace a budování vztahů. Abychom se těmto výzvám postavili, je nezbytné věnovat pozornost tomu, jak pracujeme se svým vědomím, emocemi a interpersonálními schopnostmi, zejména v kontextu technologie, která nás obklopuje. Prvky neuro-lingvistického programování (NLP) mohou hrát klíčovou roli v tomto procesu.

    Lidské faktory – Nezastupitelná složka v digitálním světě

    Lidské faktory, jako je schopnost empatie, emocionální inteligence, vědomé rozhodování a efektivní komunikace, jsou nezastupitelné i v prostředí, kde technologie, zejména AI, dominují. Přestože AI zvládá komplexní analýzy a automatizované úkoly, stále zaostává za schopností porozumět hlubokým emocionálním aspektům lidského chování. Například stroje mohou předvídat vzorce chování na základě dat, ale chybí jim intuice a lidský cit, který je nutný při budování dlouhodobých vztahů a hlubšího porozumění.

    Proto je důležité klást důraz na rozvoj lidských faktorů. V digitálním světě, kde se mnohé mezilidské interakce odehrávají přes technologie, bychom neměli zapomínat na to, co nás dělá skutečně lidmi – naší schopnost prožívat emoce, spolupracovat, naslouchat a budovat vztahy.

    Schopnost vědomého nastavení – Klíč k úspěšnému zvládání změn

    Žijeme v době, kdy technologie rychle mění pracovní prostředí a nároky na jednotlivce, a tak se schopnost vědomého nastavení stává jedním z klíčových faktorů úspěchu. Schopnost člověka uvědomovat si své myšlenky, emoce a reakce na vnější svět hraje zásadní roli v tom, jak efektivně zvládáme stres a změny. Zde přichází do hry neuro-lingvistické programování (NLP), které poskytuje nástroje k tomu, abychom se naučili vědomě pracovat se svými myšlenkovými vzorci a nastavením mysli.

    Jedním z hlavních principů NLP je, že naše vnímání světa není objektivní realita, ale soubor subjektivních filtrů. Pokud tedy zvládneme vědomě upravovat tyto filtry, můžeme měnit nejen to, jak se cítíme a reagujeme, ale i to, jak úspěšní jsme v konkrétních situacích. Například v krizových situacích může být vědomá práce s vlastním nastavením klíčem k udržení klidu a racionálního uvažování.

    Efektivní komunikace v digitálním věku

    Komunikace zůstává základem mezilidských vztahů i ve světě ovlivněném AI. Přestože technologie nabízejí nové formy komunikace, jako jsou chatboti nebo virtuální asistenti, stále se ukazuje, že lidský kontakt a efektivní komunikace mezi lidmi jsou nenahraditelné.

    NLP se zde opět ukazuje jako mocný nástroj. Jeho techniky, jako je například kalibrace (schopnost číst neverbální signály) a raport (vytváření důvěry a porozumění mezi lidmi), mohou být zásadní pro úspěšné budování vztahů jak na osobní, tak i profesní úrovni. Umělá inteligence může poskytnout podporu v oblasti zpracování informací, ale schopnost navázat vztah, vcítit se do druhých a účinně komunikovat zůstává doménou člověka.

    Budování vztahů: Základ udržitelné spolupráce

    Ve světě plném technologií je budování a udržování silných vztahů zásadní. Lidé se potřebují cítit propojeni, být součástí komunity a mít smysluplné vazby, které přesahují digitální platformy. Technologie, včetně AI, sice usnadňují spolupráci na dálku, ale opravdová důvěra a loajalita mezi lidmi jsou stále výsledkem dlouhodobé a vědomé práce.

    Budování vztahů založených na důvěře a empatii se stále opírá o hluboké lidské hodnoty, které AI nemůže napodobit. Lidská intuice, empatie a schopnost zvládat složité sociální situace zůstávají zásadními faktory úspěchu v jakémkoliv kontextu. NLP techniky, jako je například modelování (pozorování a napodobování úspěšných vzorců chování), mohou pomoci jednotlivcům zlepšit jejich schopnosti budování kvalitních vztahů.

    Lidé jako základ pro svět AI

    Technologický pokrok je nezastavitelný a AI se bude nadále rozvíjet. Nicméně bez zaměření na rozvoj lidských faktorů, jako je schopnost vědomého nastavení, efektivní komunikace a budování vztahů, by mohl být svět ochuzen o základní lidské kvality, které činí život smysluplným.

    NLP může být mocným nástrojem v tomto procesu, jelikož poskytuje rámec pro vědomé zlepšování našich schopností a přizpůsobování se měnícímu se světu. Protože AI zvládá stále více technických aspektů naší práce, je klíčové, abychom nezapomínali na to, co činí nás, lidi, jedinečnými – schopnost být emocionálně uvědomělí, komunikativní a společensky propojení.

    Umělá inteligence je nástroj, který můžeme využívat, ale lidé a jejich schopnosti jsou tím, co udává skutečný směr naší budoucnosti.

    Ať se vám daří!

    🤍

    A pokud chcete uvědoměle pracovat na zmiňovaných lidských faktorech a rozvíjet je, zkvalitňovat, vstupte do některého z mých kurzů, například tudy. Těším se.

  • Nenásilnost (Ahimsā)

    Velmi ráda pracuji s tzv. Morálními kódy. Jedná se o etické zásady směřující k chování vůči okolnímu světu (Yamas), a také k osobním disciplínám a vnitřnímu rozvoji (Nyiamas).

    Jedním z nich je Ahimsā, v překladu ze sanskrtu znamenající „nenásilí“ nebo „neubližování“. Je zásadním morálním a etickým konceptem v různých indických náboženských tradicích, jako je hinduismus, buddhismus a džinismus. Tento princip se netýká jenom zdržení se fyzického násilí, ale zahrnuje také hlubší rozměr, který je založen na myšlence, že všechny bytosti jsou propojeny a mají právo na život v míru a důstojnosti.

    Ahimsā zahrnuje široké spektrum principů, které přesahují pouhé vyhýbání se fyzickému násilí. Zahrnuje nenásilí ve všech oblastech života – v myšlenkách, slovech a činech.

    Klíčové principy Ahimsā zahrnují:

    1. Fyzické nenásilí

    Základní a nejznámější aspekt Ahimsā je vyhýbání se fyzickému násilí. To znamená zdržet se ubližování lidem a jiným bytostem, ať už zvířatům nebo přírodě. V kontextu náboženských tradic, jako je džinismus a hinduismus, to často vede k vegetariánství nebo veganství, zabíjení zvířat je považováno za násilný čin.

    2. Nenásilí v myšlenkách

    Ahimsā také znamená kontrolu nad svými myšlenkami. I když nemusíme násilně fyzicky ublížit, násilné nebo nepřátelské myšlenky mohou vést k negativní energii a destruktivním činům. Ahimsā nás tedy vyzývá k pěstování pozitivních, laskavých a soucitných myšlenek vůči všem živým bytostem, včetně nás samotných.

    3. Nenásilí ve slovech

    Slova mají velkou sílu a mohou zranit stejně jako fyzické činy. Ahimsā nás učí používat řeč s respektem, pravdivostí a laskavostí, abychom neubližovali druhými slovními útoky, pomluvami či urážkami. Nenásilná komunikace je proto nedílnou součástí Ahimsā, kde bychom si měli být vědomi toho, jak naše slova ovlivňují ostatní.

    4. Vyvolání empatie

    Ahimsā podporuje soucit (karunā) a empatii ke všem bytostem. Jde o hlubší pochopení toho, co ostatní cítí, a snahu zmírnit jejich utrpení. Soucit znamená aktivně se zapojovat do pomoci druhým, místo aby se člověk pouze zdržel násilí. Tento princip se projevuje například v péči o nemocné, pomoci slabším a ochraně zvířat a přírody.

    5. Tolerance a trpělivost

    Ahimsā zahrnuje také schopnost být tolerantní a trpělivý, a to zejména v situacích, kdy jsme vystaveni frustraci, nespravedlnosti nebo nesouhlasu. Nenásilí zde znamená, že na takovou situaci nereagujeme agresivně ani se nepodílíme na odplatě, ale snažíme se jednat s klidem, pochopením a v míru.

    6. Sebekázeň a kontrola emocí

    Ahimsā vyžaduje silnou sebekázeň a schopnost ovládat vlastní impulsy. Zvládání hněvu, strachu a jiných negativních emocí je důležité pro to, aby se předešlo násilným reakcím. Ovládání emocí je klíčem k tomu, aby člověk mohl žít v souladu s tímto principem a reagovat na stresové nebo náročné situace klidně a nenásilně.

    7. Nenásilí vůči sobě

    Ahimsā není pouze o vztahu k druhému, ale i k sobě samému. Znamená to věnovat pozornost vlastnímu tělu, mysli a duši – a vyvarovat se škodlivých návyků, jako jsou přehnaná sebekritika, sebepoškozování či zanedbávání vlastního zdraví. Pěstování vnitřní laskavosti a respektu k sobě je součástí celkového nenásilného přístupu k životu.

    8. Respekt k přírodě a životnímu prostředí

    Ahimsā zahrnuje i respekt k životnímu prostředí. Ubližování přírodě, například ničení ekosystémů, plýtvání přírodními zdroji nebo znečišťování životního prostředí, je vnímáno jako forma násilí. Tento princip vyzývá k udržitelnosti, ochraně přírody a odpovědnému zacházení se všemi formami života na Zemi.

    9. Pokora a vnitřní mír

    Ahimsā nás vede k pokornému postoji k životu a snaze o vnitřní mír. Zahrnuje pochopení, že násilí plodí další násilí, a proto je lepší zvolit cestu klidu a míru. Praktikující Ahimsā se snaží vyhýbat konfliktům a vytvářet harmonii ve svém okolí, čímž šíří mír a nejen ve svém osobním životě, ale i ve společnosti jako celek.

    Jedním z nejdůležitějších zástupců Ahimsā je Mahátma Gándhí, který tento koncept rozvinul v rámci svého boje za nezávislost Indie. Pro Gándhího nebylo Ahimsā pouhou filozofií, ale každodenní praxe, která odráží jeho životní styl, politické metody a vztahy s druhými. Gándhí spojoval Ahimsā nejen s fyzickým nenásilím, ale také s vnitřní čistotou myšlenek a slov.

    Ahimsā má své kořeny v dávných indických textech, kde je zmíněna jako univerzální princip, který má sloužit k ochraně života a harmonii v přírodě. Védy, Upanišady a další starověké texty zdůrazňují, že každý akt násilí má negativní důsledky, nejen pro oběť, ale i pro agresora a širší komunitu.

    Ahimsā můžeme velmi dobře uplatnit v mezilidských vztazích. Nejde pouze o to, jak se chováme k druhým, ale také o to, jak zacházíme sami se sebou. Nenásilí může znamenat, že se vzdáváme kritiky, viny či negativních emocí, které si vytváříme sami v sobě. Praktikování vnitřní laskavosti a soucitu k sobě i ostatním je důležitou složkou tohoto principu.

    Ahimsā je hlubokým a mnohovrstevným konceptem, který přesahuje hranice náboženství a filozofie. Zahrnuje nenásilí nejen ve vnějších činech, ale i v našich myšlenkách a postojích.

    V současnosti, kdy se svět potýká s násilím a konflikty, je Ahimsā stále aktuální a může najít cestu k osobní i společenské transformaci. Praktikování tohoto principu v každodenním životě vede nejen k mírumilovnému soužití s ostatními, ale také k vnitřnímu klidu a rovnováze.

    Propojení principů Ahimsā s učením NLP

    Principy Ahimsā (nenásilí) a neurolingvistického programování (NLP) lze propojit, aby společně přispívaly k osobnímu růstu, efektivní komunikaci a harmonickým vztahům s ostatními. Zatímco Ahimsā je filosofickým základem nenásilí ve všech oblastech života, NLP se zaměřuje na práci s jazykem, myšlením a vzorci chování, které ovlivňují naše vnímání reality a reakce na ni.

    Ahimsā a Vnitřní dialog

    Jedním ze základních cílů NLP je přeměna negativních vzorců myšlení a řeči, což přímo koresponduje s principy Ahimsā. Vnitřní dialog, který vedeme sami se sebou, může být někdy destruktivní a násilný – plný sebekritiky, viny nebo strachu. Ahimsā nás žádá k laskavosti nejen k druhému, ale i k sobě. NLP techniky pomáhají vytvářet vnitřní mír a laskavost, což odpovídá nenásilnému přístupu k sobě samému.

    Komunikace bez násilí

    V kontextu komunikace můžeme využít NLP k tomu, abychom byli schopni efektivněji a laskavěji vyjadřovat své potřeby a pocity. Techniky, jako je kalibrace (pozorování neverbálních signálů) a rapport (vytváření důvěry a propojení), nám umožní lépe pochopit druhé a komunikovat nenásilným způsobem. Ahimsā v praxi znamená nejen fyzickou zdrženlivost od násilí, ale i vědomou snahu nepůsobit škodu slovem. NLP nás učí, jak si být vědomi svého jazyka a volit taková slova, která podporují harmonii místo konfliktu.

    Překonání konfliktů a zvládání emocí

    NLP nabízí řadu technik pro zvládání emocí a konfliktů, což jde ruku v ruce s principy Ahimsā. Například technika změny perspektivy nám umožňuje vidět situaci druhých, což vede k většímu soucitu a empatii. Tento přístup minimalizuje vznik konfliktů, protože právě když nerozumíme pohledu druhých, máme tendenci reagovat impulzivně či agresivně. Ahimsā nás žádá k tomu, abychom se vyhnuli násilí v reakci na frustraci a konflikty, což je v souladu s technikou NLP pro zvládání stresových situací.

    Vytváření vnitřní rovnováhy a míru

    NLP techniky, jako je kotvení pozitivních stavů nebo modelování úspěšných vzorců chování, nám umožňují kultivovat vnitřní část a emocionální stabilitu. Ahimsā přitom požaduje harmonii a mír jako základní kvalitu života. Kombinace NLP a Ahimsā může vést k transformaci našich myšlenkových vzorců tak, aby byly nenásilné, podporující a laskavé.

    Znamená to tedy, že propojení Ahimsā s NLP umožňuje nejen žít život v souladu s principy nenásilí, ale také efektivně využívat své vzorce myšlení, komunikace a chování. Tento přístup vede k hlubšímu pochopení sebe sama i druhých, k vytváření harmonických vztahů a k nalezení vnitřního klidu. Ahimsā nám poskytuje filozofický rámec, zatímco NLP nabízí praktické nástroje, jak tuto filozofii přenést do každodenního života.

    A vy si to můžete přijít vyzkoušet na některý z mých kurzů, aktuálně třeba tento.

    🤍

  • Říkejte klidně „NEVÍM“

    Jak se naučit přiznat nejistotu a otevřít se novým možnostem

    Zní to banálně. Nebo vám taky může připadat, že se nejedná o žádnou schopnost, ale naopak jde o projev slabosti.

    Jenomže přiznat, že něco nevíme, je jedním z nejdůležitějších aspektů zdravé komunikace, seberozvoje a budování důvěry. Jedná se o krok k větší autenticitě a vnitřní svobodě.

    Pojďme se zaměřit na to, proč je důležité umět říct „nevím“ a jak se této dovednosti naučit.

    Proč je důležité umět říct „NEVÍM“?

    1. Otevřenost a pokora: Přiznání, že nevíme, ukazuje na naši otevřenost vůči novým informacím a schopnost učit se. Ukazuje také pokoru – nejsme vševědoucí a jsme ochotni se něco nového dozvědět.
    2. Snižování stresu a tlaku: Když si dovolíme neznat odpověď, uvolňujeme se z tlaku, že musíme mít vždy pravdu (nebo názor). To může vést ke snížení stresu a větší vnitřní pohodě.
    3. Budování důvěry: Když přiznáme nejistotu nebo neznalost, můžeme paradoxně zvýšit důvěryhodnost. Lidé kolem nás budou vědět, že když něco tvrdíme, je to založeno na skutečné znalosti a ne na domněnkách.
    4. Podpora týmové spolupráce: V týmové práci může přiznání „nevím“ povzbudit ostatní k tomu, aby se zapojili, sdíleli své vědomosti a společně hledali řešení. Tím se vytváří prostředí spolupráce a vzájemného učení.

    Jak se naučit říkat „NEVÍM“?

    1. Přijměte nejistotu jako součást života: Prvním krokem je uvědomit si, že neznalost je přirozená. Nemůžeme vědět všechno, a je to tak v pořádku. Přijetí této skutečnosti je klíčové pro to, abychom mohli s klidem říct „nevím“.
    2. Procvičujte to: Stejně jako u každé jiné dovednosti, i tady platí, že praxe dělá mistra. Když se ocitnete v situaci, kdy neznáte odpověď, zkuste ji přiznat. Můžete začít malými kroky, například v konverzaci s blízkými nebo kolegy.
    3. Naučte se zvládat strach z odsouzení nebo nepřijetí: Často se bojíme říci „nevím“ z obavy, že budeme vypadat nekompetentně. Je důležité si uvědomit, že každý se občas setká s něčím, co nezná. Namísto toho, abychom se obávali odsouzení, zaměřme se na hledání řešení a učení se novým věcem.
    4. Rozlišujte mezi fakty a názory: Ne vždy musíme mít jednoznačný názor nebo se vymezovat. Pokud si nejste jistí nebo nemáte dostatek informací k tomu, abyste si mohli vytvořit závěr, je v pořádku říct „nejsem si jistý“ nebo „potřebuju více informací“. Tím ukážete svou snahu o objektivitu a zároveň otevřenost vůči různým úhlům pohledu.
    5. Reflektujte a učte se z chyb: Přiznání „nevím“ nám dává prostor pro učení se a osobní růst. Pokud zjistíte, že jste se mýlili nebo že jste něco nevěděli, berte to jako příležitost k sebereflexi a zlepšení. Každá taková zkušenost vás posune dál.

    Kdy je užitečné říct „NEVÍM“?

    Říct „nevím“ není vždy snadné, ale jsou situace, kdy je to více než vhodné:

    • Při rozhodování, které má závažné důsledky: Pokud nemáte dostatek informací, abyste učinili informované rozhodnutí, je lepší přiznat neznalost a požádat o více času na zjištění potřebných dat.
    • Při odborných diskusích: Pokud se setkáte s otázkou mimo vaši oblast odbornosti, je důležité přiznat, že nejste expert. Můžete tak podpořit otevřenou diskuzi a předejít šíření mylných informací.
    • V osobním životě: Někdy je těžké mít jednoznačný názor na složité osobní nebo etické otázky. Přiznání, že nemáte jasnou odpověď, může vést k hlubší diskuzi a vzájemnému porozumění.
    • Když po vás chce někdo řešení své otázky: Většinou není užitečné, abyste za druhé přebírali odpovědnost a znali odpovědi na otázky, které se týkají jich samotných. Nenechte se do této situace zatáhnout.

    Když se nebudeme bát říkat „nevím“, získáme obrovský prostor pro růst, učení se a budování autentických vztahů. Přiznáním neznalosti dáváme najevo svou otevřenost, pokoru a ochotu naslouchat a učit se. Namísto toho, abychom se cítili ohroženi svou nejistotou, můžeme ji využít jako příležitost k osobnímu rozvoji a zlepšení našich vztahů s okolím. Naučit se říkat „nevím“ je krokem k větší autenticitě a svobodě.

    Ať se vám daří!

    🤍

  • Absolutní pravda a otevřená mysl

    Co myslíte, existuje (absolutní) pravda?

    Realita není nic jiného než naše interpretace toho, co prožíváme.

    Pokud tomuto uvěříte a uplatníte to jako životní postoj, nebudete už mít sklon vnucovat někomu svou pravdu. Také již nebudete mít tendenci chtít měnit pravdu druhých lidí. Natož, abyste nechtěli přijmout pravdu někoho jiného.

    Zkrátka tím okamžitě vyvoláte pocit respektu a přijetí světonázorů jiných lidí. Tento respektující záměr je důvodem, proč je toto přesvědčení zahrnuto v základních principech NLP.

    Víra, že absolutní pravda neexistuje, může být velmi mírumilovný postoj k životu

    Prohlášení, že pravda neexistuje, může znít krutě, ve skutečnosti ale s tímto přesvědčením můžete světu přinést respekt a mír.

    Mapa není území

    Je rozdíl mezi samotným světem a tím, jak ho prožíváme. Způsob, jakým si tvoříme představu o světě, je jen odkazem na realitu. Není to realita sama o sobě.

    Filozof Alfred Korzybski shrnul tento princip do přirovnání: „Mapa není území“. Když si vytvoříte mapu města, vidíte ulice jako barevné čáry. Tyto čáry se ale liší od skutečných ulic. Na mapě nebudou zakresleny všechny dlaždice chodníků a bílé znázornění také nebude odpovídat realitě.

    I my si tvoříme „mapu světa“, ve které opomínáme, zobecňujeme a zkreslujeme všechny možné druhy věcí. A ta mapa je pro každého jiná. To, jak „reprezentujeme“ svět, je pouze naší vlastní interpretací. Je to náš pohled na realitu, a to je to, podle čeho jednáme a jak o ní přemýšlíme.

    Mezi pravdou a realitou je rozdíl.

    Je to způsobeno naším jazykem (symboly). Jazyk totiž ve skutečnosti opomíná obrovské množství informací. Slova, která používáme, nejsou totožná s událostí nebo objektem, který představují.

    Ve skutečnosti tedy současně běží dvě paralely: realita a symbolika jazyka, která realitu reprezentuje. Symboly a jazyk jsou sekundární.

    Když s někým chcete komunikovat, probíhá to nějak takto:

    1.    Zachycujete jen malou část reality, značně ji deformujete a zobecňujete a zasazujete ji do své vlastní „mapy světa“.

    2.    Pak – prostřednictvím omezené síly slov – sdělíte byť jen malou část své mapy světa ostatním lidem.

    3.    A konečně, ostatní si tato slova vyloží zcela jiným způsobem, než jste vy – jako odesílatel sdělení – zamýšleli. Druzí lidé dávají těmto slovům různé významy, protože použijí svá, velmi odlišná, zobecnění, zkreslení a opomenutí. Takže vaše slova – která jsou již opomenutím, zkreslením a zobecněním – jsou příjemcem vašich slov také zkreslena, opomenuta a zobecněna.

    Tento proces opomenutí, zkreslení a zobecnění je nevyhnutelný. Je všude kolem nás a je patrný v každém rozhovoru.

    Platí také zákon selektivního vnímání: vždy najdete důkazy toho, čemu se rozhodnete věřit. Vyberte si věřit v lásku a objeví se důkaz lásky.

    Respektujte model (mapu/reprezentaci) světa druhých

    Jakmile sami dospějete k závěru, že neexistuje absolutní pravda, můžete ho použít k rozvoji a ukázat svou hodnotu respektu a úcty.

    Některým lidem dává fašismus smysl. Podle jiných je velmi dobrým způsobem řešení vztahů volná láska. A možná to tak podle vás není. Přitom všichni žijeme ve stejném světě a všichni najdeme důvody a důkazy, které naše přesvědčení podpoří.

    Váš pohled je vaše realita. To platí pro všechny. Zapomeňte na své předsudky a ponořte se do modelu světa druhých. Váš model světa není nikdy pravdivý, vždy se liší od skutečnosti.

    Vezměme si příklad, kdy třeba klient řekne, že má mnoho nesplněných ústních dohod se zhotovitelem, zatímco zhotovitel má pocit, že vše splnil. Pak bychom jim jako prostředník mohli říct následující:

    Franto, slyšel jsem, že si dohodu pamatuješ takto, a plně ti věřím. Zároveň plně věřím Petrovi, že si to pamatuje jinak. A je škoda, že se nemůžeme vrátit v čase, abychom slyšeli slovo od slova, co bylo v tom rozhovoru řečeno. Ani já nevím, co bylo řečeno, protože jsem tam taky nebyl. Ale teď chci, abychom společně vymysleli, jak uspokojit vaše přání a potřeby, a zároveň respektovat vaše vzpomínky na tuto událost.

    Je obloha modrá, nebo zelená? Meloun je ovoce, nebo zelenina? Svět je krásný, nebo zkažený? Budoucnost nadějná, nebo těžká? Není nutné vždy souhlasit nebo nesouhlasit. Není třeba trvat na svém názoru. V tuto chvíli můžeme vidět situaci každý jinak.

    Přistihli jste se, že tyto věci děláte?

    Kdyby všichni dodržovali jednoduchou zásadu předchozího odstavce, nedocházelo by k žádnému násilí. Dříve se za to zabíjelo – když lidé vyjadřovali pravdu slovy. Pokud věříte, že pouze váš vlastní model světa je pravda, používáte ho prostřednictvím ega.

    To, co říkáte, je pravda. A vtip je v tom, že to, co říká někdo opačného názoru, je také pravda. Není to jediná pravda, je to mnohonásobná pravda.

    Každý vidí svět jinak. Žádná skutečná pravda neexistuje, ale každý vidí pravdu skrze své vlastních filtry. Respektujte to a ještě lépe – pokuste se porozumět.

    Existují lidé, kteří jsou, často již od útlého věku, přesvědčeni, že historické postavy jako byl Abrahám, Kristus, Mohamed, Buddha nebo Krišna byly seslány Bohem. Když potom mluví s jinou osobou a slyší, že ten druhý je přesvědčen, že tyto postavy byli obyčejní lidé, ne bytosti seslané Bohem, automaticky je napadne: „Hmm… Jak ho mám přesvědčit, že má úplně špatný pohled na svět? Jaké argumenty použiji? Dříve nebo později ho udolám, v případě potřeby tím, že s ním nejprve budu „souhlasit“, abych ho pak mohl vést ke své pravdě. Pak uvidí, že se mýlí a že svět opravdu funguje tak, jak jsem se učil a jak mu věřím.“

    Jak úžasné by bylo, kdybychom zastavili tento mentální terorismus? Jak úžasné by bylo, kdybychom přímo přijali světonázor jiných lidí a možná ho dokonce se zájmem zkoumali, abychom se z něj upřímně poučili? Ne proto, abychom jim později řekli vlastní „pravdu“, ale jednoduše proto, že jejich pravdu skutečně přijímáme. Přímo a automaticky.

    Nevěřte svým vlastním myšlenkám jako jistotě nebo pravdě, ale zůstaňte otevření

    Především, neobhajujte svá vlastní přesvědčení. Neztotožňujte se s nimi, nebuďte si jimi jisti. Pak si je budete moci udržet a zůstanete milující a otevření.

    „Před 500 lety byla Země považována za plochou. Před 20, nebo 30 lety, jste byli možná přesvědčení, že vánoční dárky nosí Ježíšek. Co víte dnes? Co považujete za důležité? Představte si, jak směšně to bude vypadat za dalších 20, 30, nebo 500 let.

    A tak je to dobře: měli bychom doufat, že naše současné myšlenky a přesvědčení se nám později budou zdát směšné, protože to znamená, že jsme vyrostli a stali se chytřejšími. Mám husí kůži, když vidím, co jsem napsal a vydal před 10 lety. Hrozné! Ale pak vím, že je to skvělé, protože to znamená, že jsem se stal lepším spisovatelem.“

    – Mark Manson

    Extrémisté a šílenci tohoto světa mají absolutní, skálopevnou jistotu ohledně svých přesvědčení. Jistota týkající se vlastní mysli není zdravá. Právě nejistota ohledně vlastních přesvědčení je přínosná:

    ●        Pokud jste nejistí ohledně svých myšlenek, můžete se učit a rozvíjet

    ●        Je zde prostor pro dialog – můžete se učit od ostatních.

    ●        Chrání vás před fanatismem a extremismem.

    Pojďme rozvíjet respekt a úctu. Přijímejme zkušeností druhých lidí.

    Ať se nám spolu žije lépe.

    Ať se vám daří!

    🤍

  • Jak bereme svobodu lidem ve svém okolí

    Svoboda. To slovo nám často evokuje něco krásného, například obrazy rozsáhlých pastvin, kde je možné pohybovat se bez jakýchkoliv omezení. Je to jen idylická představa, nebo skutečná realita našich mezilidských vztahů? Může se stát, že právě my sami, nevědomky či záměrně, bereme svobodu těm, které máme nejraději. Možná nevědomě, možná z nějakého vzorce, který jsme si osvojili, často prostě děláme věci, které mají za následek právě omezení svobody našich bližních. Podívejme se tedy na několik způsobů, jak to děláme a jak tomu předejít.

    1. Neposloucháme

    Jedním z nejzákladnějších způsobů, jak omezujeme svobodu lidí ve svém okolí, je ten, kdy jim ani neposkytneme prostor k tomu, aby mohli být slyšeni. Když neposloucháme jejich názory, přání či potřeby, omezuje to jejich možnost vyjádřit se a rozhodovat o svém vlastním životě.

    2. Nátlak skrytý pod pláštěm péče

    Často se stává, že ve jménu péče a starostlivosti o druhé překračujeme hranice jejich osobní autonomie. Může to být rodič, který neustále dodává rady a řeší problémy svých dětí místo aby jim nechal prostor pro jejich řešení. Nebo partner, který rozhoduje o životních krocích druhého člověka. Kolega, který raději udělá práci za vás, než by vám dal prostor se ji naučit. I když to může být motivováno dobrými úmysly, výsledkem bývá pocit ztráty svobody a nezávislosti.

    3. Předsudky a stereotypy jako okovy

    Předpoklady o tom, jak by měli lidé žít své životy, mohou být také formou omezení jejich svobody. Tato omezení mohou být kulturní, genderové nebo socioekonomické povahy. Například očekávání, že muži budou silní a neemocionální, nebo že ženy se budou starat o domácnost a rodinu, mohou bránit jednotlivcům v plném projevu své osobnosti a zájmů.

    4. Kontrola a manipulace ve vztazích

    Manipulace a kontrola jsou subtilními formami omezování svobody druhých. Může to být emocionální vydírání, kdy jedna strana používá viny a manipulace, aby dosáhla svých cílů, nebo mikromanagement, kdy jedna osoba neustále dohledává a ovlivňuje rozhodnutí druhého. Nebo mu dává pocit, že nemá jinou možnost, než ho poslechnout. Tyto dynamiky často vedou k pocitu bezmoci a ztráty autonomie.

    5. Nedostatek komunikace a respektu

    Někdy nevědomá nebo neúmyslná porušení svobody druhých vycházejí z nedostatku komunikace a respektu. Ignorování názorů a pocitů druhých, nebo jejich devalvace a kritika, mohou vést k pocitu neuznání a nedostatku svobody.

    Našli jste se v některém z těchto bodů?

    Co můžeme udělat pro to, abychom nebrali svobodu druhým?

    • Naslouchat a respektovat: Dejte lidem ve svém okolí prostor k tomu, aby mohli být slyšeni. Naslouchejte aktivně. Poslouchejte jejich názory a respektujte jejich rozhodnutí. Umožněte jim sdělovat své myšlenky, pocity a potřeby, aniž byste je soudili nebo ignorovali.
    • Nastavit zdravé hranice: Buďte si vědomi svých vlastních hranic a respektujte hranice druhých. Každý potřebuje svůj osobní prostor. Myslete také na to, že není nic špatného na jasném vyjádření svých potřeb.
    • Empatie a porozumění: Snažte se vidět svět očima druhých a porozumět jejich perspektivám a zkušenostem. Buďte trpěliví a soucitní.
    • Otevřená komunikace: Budujte ve vztazích otevřenou a důvěrnou komunikaci, kde je prostor pro sdílení myšlenek a pocitů beze strachu z odsouzení.
    • Podporujte svobodu: Aktivně podporujte svobodu a autonomii lidí ve svém okolí. Dejte jim prostor k tomu, aby mohli být sami sebou a jednat podle svého vlastního uvážení.

    Překonání omezení a otevření cest k větší svobodě pro nás samotné i pro ty kolem nás je proces, který vyžaduje úsilí a neustálou pozornost. Ale v dlouhodobém důsledku může vést k hlubšímu a autentičtějšímu spojení s lidmi ve vašem okolí a k většímu pocitu spokojenosti a štěstí.

    ✍️✍️✍️

    Tématům spojených s efektivní komunikací a budováním kvalitních vztahů se podrobně věnuji na všech kurzech NLP.

  • Umíte říkat NE?

    Jak se naučit stanovit si hranice a chránit svůj čas i energii

    Jak se vám daří někoho odmítnout, aniž byste se cítili provinile? Říkat „ne“ není vždy snadné. Pro mnohé z nás je to výzva, které se snažíme vyhnout, abychom předešli konfrontaci nebo abychom si udrželi dobré vztahy s ostatními. Nicméně, umění říkat „ne“ je důležitou dovedností pro zachování vlastního času, energie a duševního zdraví. A nejen to.

    Proč je důležité říkat „ne“?

    Pokud neumíme říkat „ne“, můžeme se snadno dostat do situací, ve kterých se cítíme přetížení, vyhořelí nebo nešťastní. Nedostatek schopnosti říkat „ne“ může vést k přílišnému zavázání se a rozptýlení našeho úsilí, což může ovlivnit naši schopnost plnit si vlastní cíle a prioritní úkoly. Cítíme se potom frustrovaní, protože svoje aktivity nestíháme. Z tohoto stavu pak můžeme být podráždění, což vede k potřebě většího vděku ze strany okolí, a to vede… no, však asi tušíte. V důsledku tedy, kromě toho, že říkat „ne“ pomáhá chránit naši energii a čas, vede také ke kvalitnějším a zdravějším vztahům.

    Jasné stanovení hranic nám umožňuje vyjádřit, co skutečně cítíme a co je pro nás důležité, což může vést k hlubšímu porozumění a respektu od ostatních.

    Jak se naučit říkat „ne“

    1. Naučte se poslouchat své potřeby

    Než budete schopni říkat „ne“ ostatním, musíte si být jistí ohledně svých vlastních potřeb a priorit. Udělejte si čas pro sebe a zamyslete se nad tím, co je pro vás skutečně důležité. Ujasněte si své hodnoty, setřiďte priority.

    Říct „ne“ se stává velmi snadným, když máte svůj vlastní záměr, cíl a sny vyjasněné. Pokud se k nim zavážete, bude pro vás těžké, aby vás od nich odpoutávaly jiné věci.

    Funguje to stejně jako nastavení svých hranic: poznejte a sdělujte své hodnoty, tedy to, co považujete za důležité.

    Také je užitečné zavést si pravidlo, že pokud po vás někdo něco potřebuje, zastavíte se, a dáte si čas, abyste to mohli v klidu zvážit a rozhodnout se bez nátlaku.

    2. Buďte důslední

    Jednou z nejdůležitějších součástí umění říkat „ne“ je důslednost. Pokud občas říkáte „ne“ a občas „ano“, může to vést ke zmatku a nedorozumění.

    Zkuste se nastavit defaultně do pozice odmítnutí. Nikdy nedělejte automaticky to, co po vás ostatní žádají. Standardní odpověď pro vás je „ne“. „Ano“ je vždy možné, ale není to samozřejmé.

    3. Naučte se říkat „ne“ zdvořile

    Říkat „ne“ neznamená být nepřátelský, nezdvořilý nebo konfrontační. Můžete říct „ne“ s empatií a respektem k druhému (za chviličku se pročtete ke konkrétním tipům).

    4. Vysvětlete své rozhodnutí

    Pokud to je vhodné, vysvětlete své rozhodnutí říct „ne“. To může pomoci ostatním lépe porozumět vašim hranicím a respektovat je. Dejte ovšem pozor na jednu věc: vysvětlení nerovná se obhajoba. Nemusíte nic hájit. Omlouvat se za odmítnutí. Jen můžete zmínit, proč to neuděláte.

    5. Dávejte co nejméně slibů

    Ostatní vás kvůli tomu nebudou vnímat hůře. Naopak, ve skutečnosti si budou myslet, že jste profesionálnější (což je pravda). Ujistěte se, že vždy své závazky dodržíte.

    Musíte si  přece udělat čas.

    Berte to vážně, protože jste zjevně v minulosti řekli „ano“ příliš mnohokrát, a proto čtete tento článek. Takže je to tady: Pokud něco není energeticky příjemné nebo kompatibilní, měli byste už říkat „ne“. Jakmile existuje seznam pro a proti, který je třeba zvážit, vaše standardní odpověď je „ne“.

    6. Nenechte nikoho, aby po vás šlapal

    Naučte se rozlišovat manipulativní jednání (a pozor, manipulace je často nevědomá – neuvědomělá).

    7. Pracujte na své sebedůvěře

    Někdy je obtížné říkat „ne“, protože se obáváme negativní reakce nebo toho, že budeme viděni jako sobečtí. Pracujte na posilování své sebedůvěry a uvědomte si, že mít hranice a chránit svůj čas je zdravé a důležité.

    A teď slíbené tipy pro formulaci odmítnutí:

    • Někdy stačí jen prostě říct „ne“. Řekněte to. Jsou to jen 2 písmena. Písmeno N. A pak písmeno E. Snadné. (Pro ty, kteří opravdu neumí vyslovit slovo „ne“, mám tip na cvičení: stoupněte si před zrcadlo a opakujte slabiku „de“. pořád dokola. A pak vyměňte písmeno D za N.)
    • Následujícími způsoby můžete říci „ne“ poctivě a souhlasně – s láskou a vřelostí – abyste zároveň respektovali své vlastní limity:

    Díky za optání a ne.

    Rozumím a ne.

    Můžete mít pravdu a ne.

    Vidím, že by ti to mohlo fungovat a ne.

    Záleží mi na tobě a ne.

    Miluji tě a ne.

    Bojím se ti říct ne a má odpověď je prozatím ne.

    Dokážu si představit, že to potřebuješ a ne.

    Respektuji tvůj názor a oceňuji, že ho se mnou sdílíš, a ne.

    (Spojku „a“ můžete nahradit čárkou, úplně nedoporučuju používat slovo „ale“.)

    Jedná se o tzv. rámec dohody – projevíme porozumění, pochopení, nebo i lítost, následně prezentujeme své rozhodnutí.

    Můžete také upozornit na alternativní zdroje nebo jiné osoby, na které je možné se obrátit.

    • Své „ne“ můžete formulovat i pozitivně. Pokud vás například někdo požádá, abyste udělali něco, co ve skutečnosti dělat nechcete, neříkejte ne, ale řekněte, co dělat chcete. Řekněte ne obětování, naivitě, vyhoření a řekněte ano rovnováze, naplnění a právu být milován.
    • Zeptejte se sami sebe: co tato situace potřebuje tady a teď? Pak skutečně situaci řešte. A řešte opravdu pouze fakta. Bez souzení a příběhu typu: „Jak se opovažuješ to po mně chtít!“ To by bylo stěžování si a posuzování. Pak je tu „já“, které si užívá osobní útoky: já, které si užívá, že někomu ukazuje, že se mýlí. Ego. Držte se faktického a praktického ne.
    • Přerušte rapport. Pokud porušíte rapport, také říkáte ne, ale pak je to již jasně vidět na vašem držení těla a energii, kterou vyzařujete. To vám umožní říci ne, aniž byste to skutečně řekli. Například otočte své tělo od druhé osoby a mějte jinou hlasitost a tempo řeči.
    • Použijte „kladné ne“ – zní třeba takto: „Na ostatní věci (které jsou pro nás důležité) mohu říci ano pouze tehdy, když řeknu ne na toto.“
    • Uvědomte si, že „ne“ je také odpovědí. Pokud se vás někdo na něco zeptá, „ano“ je jednou z možných odpovědí, které můžete dát. Další možná odpověď je „ne“. Ani jedna odpověď není méně dobrá než druhá. Obě jsou naprosto normální odpovědi, takže je lze bez váhání použít obě!
    • Poznejte a sdělujte své hodnoty. Pokud je pozdě a vy už chcete jít spát, můžete tuto hodnotu nazvat doslova: „Možná si popovídáme jindy, protože už je pozdě.“ „Už je pozdě“ ukazuje hodnotu toho, že už chcete jít spát. „Takže si možná popovídáme někdy jindy“ je chování, které lze díky tomu provést velmi snadno.

    ❗ Nedělejte nic z toho, co vás neposouvá k vašemu cíli. Když víte, kam směřujete, a kudy vede cesta, pak velmi silně cítíte: „Už nejsem k dispozici pro věci, kvůli kterým se cítím jako hromada hnoje.“ ❗

    Závěrem

    Umění říkat „ne“ je dovednost, která vyžaduje praxi a odvahu. Ale když se naučíte říkat „ne“ s důstojností a respektem, budete schopni chránit svou energii a čas a budovat zdravější a autentičtější vztahy s ostatními. Pamatujte, že říkat „ne“ je nejen v pořádku, ale někdy je to nezbytné pro vaše vlastní blaho a pohodu.

    📣 Na kurzech NLP trénujeme komunikaci, zdravé hranice, naslouchání, respekt i empatii a posilujeme sebedůvěru a sebeúctu. Také se zabýváme uměním nastavování cílů a definování strategie. Vedu také kurzy asertivity a obrany proti manipulaci. Pokud chcete vědět víc, ozvěte se.

    ❗ A ještě drobná poznámka: I my bychom měli respektovat „ne“ ze strany našeho okolí 😉

    Ať se vám daří!

    🤍

    El.

    Eliška Brázdová

  • Stručně o filtrech v komunikaci

    Vidíte, slyšíte, nebo zůstáváte v pocitech? A máte tendence informace překrucovat, vynechávat, nebo generalizovat? Řeč je o komunikačních filtrech, více informací o nich najdete v článku.

    Jak jistě víte, používáme pět základních smyslů:

    • Zrak
    • Sluch
    • Hmat
    • Čich
    • Chuť

    Slouží jako vstupní brány, kterými proudí informace do naší mysli. Vidím, co se děje kolem mě, slyším, co kdo říká, cítím pohyb vzduchu na své kůži. I emoce jdou cítit, spadají tedy pod hmat. (A také cítím, jak kdo/co voní a leccos ochutnávám.)

    Ve skutečnosti ale nevidím všechno, co se kolem děje. Vidím to, co se rozhodnu vidět. Nemohu zachytit všechny vizuální prvky v mém okolí. Vybírám si. Vzpomeňte si například na všechna auta, která jste potkali cestou do práce. Jaká barva převažovala? Když byste právě teď zavřeli oči a zkusili vyjmenovat všechny předměty, které jsou s vámi místnosti, jak moc překvapení byste byli tím, co jste neviděli? Co měla vaše kolegyně včera na sobě?

    A kolikrát se vám stalo, že jste viděli něco, co se nakonec ukázalo být něčím jiným? Pokroucený kmen u silnice například umí velmi dobře vypadat jako srnec, pokud je šero a my se obáváme zvěře pod koly. Úšklebek někoho v komunikaci může působit arogantně, ale co když je za ním překvapení nebo uznání?

    Náš mozek má tendenci vybírat si informace, které vnímá jako podstatné a užitečné. Úplně stejně to funguje i u poslouchání. Když se budete soustředit na nějaký konkrétní projev, pravděpodobně odfiltrujete vedlejší, nepodstatné zvuky. Možná vám kolega mezitím něco sděluje, ale vy ho neslyšíte. Váš mozek se rozhodl přijímat pouze zmíněný projev. Nebo opačně – jste na zajímavé přednášce, ale v místnosti je špatná akustika a proslov řečníka je neustále narušován zvuky chroptícího kávovaru. Zabrání vám to soustředit se na to, co ten člověk říká, v hlavě vám zní chrchlavé zvuky výrobníku kávy a jako bonus cítíte zlost na to, kdože to takto špatně zorganizoval, že nemůžete nerušeně poslouchat. Po chvíli, kdybyste byli pozorní, si uvědomíte, že jediné, čemu nasloucháte, je rušivý zvuk a naštvaný hlas ve vaší hlavě. Za povšimnutí stojí také fakt, do jaké míry jste schopni v tu chvíli vidět, co se děje kolem nebo být spojen se svými pocity. Možná máte tendenci ostatní smysly potlačit.

    Kolikrát se vám už stalo, že vám někdo tvrdil, že něco přece říkal, ale vy jste si jisti, že ne? Ona totiž vyřčená informace nerovná se informaci přijaté. Kromě toho, že se nevědomě rozhodujeme o tom, co uslyšíme a co ne, také zcela automaticky přijatým informacím přikládáme nějaký význam. Ten vychází z našich zkušeností a představy o světě. Informace, kterou potom náš mozek zpracovává, může být tedy poměrně odlišná od té, kterou se nám někdo snažil předat.

    Umíme tedy informace

    • Vynechat
    • Překroutit
    • Zobecnit

    Což je fajn, šetří nám to spoustu energie a dává prostor pro nová témata. Díky schopnosti informace vynechávat získáváme prostor se učit novému. Umění překroucení informací v nás zase rozvíjí kreativitu. A zobecňování nás uchrání před příjmem příliš mnoha informací.

    Asi se mnou budete souhlasit, že s těmito filtry je užitečné pracovat vědomě. Tak, aby vynechání, překroucení i zobecnění sloužilo nám a nepřinášelo jen nedorozumění v komunikaci. I to je tématem a obsahem kurzu NLP Practitioner, kde se dlouhodobě a intenzivně učíme s těmito a jinými filtry prakticky pracovat.

    Pro efektivnější komunikaci, kvalitnější vztahy a vědomé řízení sebe sama.

    🤍