Bez nich bychom byli ztraceni. A přesto nás často zraňují.
Z pohledu NLP jsou očekávání vnitřní reprezentace toho, co by se mělo stát.
Jsou užitečná? Určitě. Očekávání nám pomáhají orientovat se ve světě, připravit se, udělat si rámec. Když jdu na pracovní schůzku, očekávám určitou míru profesionality. Když nabízím pomoc, očekávám alespoň poděkování. Tato očekávání vytvářejí předvídatelnost, jistotu. Dávají směr.
Jenže…
🔸 Co když jsou nevyřčená?
Často očekáváme, že lidé uhodnou, co chceme. Že budou vědět, co nám vadí, co si přejeme, jak by „se to mělo dělat“. Že pochopí díky tónu hlasu, výrazu nebo prostě tím, že „je to přece jasné“. Jenže náš vnitřní svět, naše touhy, hodnoty, zkušenosti, není součástí jejich mapy světa. A tak místo naplnění přichází zklamání.
Jedna klientka mi jednou řekla: „Já jsem mu tak jasně naznačovala, že chci, aby zůstal doma, a on stejně šel večer s kamarády na pivo.“ Když jsme spolu její situaci rozplétaly, ukázalo se, že „naznačovala“ znamenalo, že byla trochu zamlklá a řekla: „No jo, dělej, jak chceš.“ V její mapě to byl jasný signál, že by ocenila jeho přítomnost. V jeho mapě to byla zelená: „OK, tak jo, jdu.“
Tady krásně vidíme, jak snadno může dojít k nedorozumění, když místo otevřené komunikace spoléháme na náznaky a domněnky. Když neřekneme přímo, co si přejeme, nemůžeme očekávat, že to druzí poznají.
NLP nás učí, že každý má svou mapu světa. A že pokud chceme být pochopeni, potřebujeme překládat svůj vnitřní svět do srozumitelného jazyka toho druhého.
Možná to není tak romantické nebo spontánní, jak bychom si přáli – ale je to funkční, laskavé a osvobozující. A hlavně to vede ke vztahům, kde je víc důvěry než domněnek.
🔸 Co když svá očekávání zaměňujeme za realitu?
Někdy si tak silně myslíme, že něco „má být nějak“, až úplně zapomeneme, že je to jen naše představa, ne objektivní pravda. „Tak se to dělá.“ „Tohle je přece normální.“ „Každý přece ví, že…“
Jenže v realitě není žádné univerzální „má být“. To, co považujeme za samozřejmé, je často jen otisk našeho prostředí, výchovy nebo zkušeností. A když realita vypadá jinak, než jsme čekali, máme tendenci ji odmítnout. Přitom není špatná, jen je jiná, než jsme čekali.
Na školení mi jedna účastnice říkala: „Já prostě nechápu, proč si kolegyně nebere na porady zápisník. Přijde mi to neprofesionální.“ Když jsme to rozebraly, ukázalo se, že v její předchozí práci bylo zapisování na poradách povinností. Stalo se to pro ni nevyřčeným standardem. Její očekávání se ale střetlo s jinou firemní kulturou. Kolegyně si prostě vše pamatuje nebo zapisuje do mobilu. A výsledek? Účastnice byla frustrovaná, kolegyně netušila proč – a obě si nesly zbytečné napětí.
V NLP se tomu říká záměna mapy za území. Když věříme, že naše mapa je jediná správná, ztrácíme schopnost vidět rozmanitost světa. A taky se zbytečně rozčilujeme. Ne proto, že by se dělo něco hrozného, ale proto, že se děje něco jiného, než jsme čekali.
Malý krok k větší svobodě? Zpochybňujte své „má být“ a ptejte se:
Je to opravdu pravidlo? Nebo jen moje představa?
🔸 Co když očekávání dusí svobodu – naši i druhých?
Očekávání mohou být jako jemné pavučinky. Neviditelné, ale pevné. Když máme pevně danou představu o tom, jak by měl někdo jednat, mluvit, rozhodovat se, uzavíráme ho (i sebe) do role, která mu možná vůbec nesedí.
A čím víc očekávání máme, tím méně je prostoru pro autenticitu, pro překvapení, pro lidskost.
Jedna manažerka mi vyprávěla: „Já prostě čekám, že když někdo vede tým, tak je přirozeně extrovertní, energický a motivující. A kolega, co povýšil, je úplně jiný – tichý, klidný, analytický. Mám pocit, že to přece nemůže fungovat.“ Když jsme to probraly, došlo jí, že jejím očekáváním nedávala kolegovi prostor být sám sebou. A zároveň si nevšimla, že tým pod jeho vedením funguje skvěle. Jen jiným stylem, než jaký by volila ona.
Když si nevědomky malujeme ostatní podle svých šablon, bereme jim prostor k tomu, aby byli svobodní a autentičtí. A sobě bereme šanci být překvapeni, obohaceni, inspirováni jinakostí.
NLP nás vede k tomu, abychom se dívali za chování. Abychom zkoumali mapy světa druhých lidí a učili se z nich. A hlavně abychom si všimli, kdy očekávání přestávají být kompasem a začínají být klecí.
Mysleme na to, že mapa není území. A že když měníme svou mapu, měníme i to, jak svět prožíváme.
Takže místo tichého lpění na nevyřčeném můžeme:
- říct si o to, co potřebujeme
- zkoumat, odkud naše očekávání pochází
- a někdy je i pustit – ve jménu větší svobody, flexibility, vztahovosti
Protože někdy právě v tom, co jsme neočekávali, leží něco opravdu důležitého.
Jak to máte s očekáváními vy? Umíte je rozpoznat, říkat nahlas, nebo pouštět?
Ať se vám daří!
🤍
Napsat komentář