Všimli jste si někdy, že když se naštvaní už probudíte, svět jako by byl proti vám? Tramvaj ujede. Lidi jsou protivní. Kolega z kanceláře vám už po sté řekne tu samou pasivně-agresivní poznámku. Anebo naopak, když se cítíte v pohodě, i „blbá“ poznámka proklouzne kolem vás bez škrábnutí, a celý den běží úplně hladce. Náhoda? Ne tak docela.
Ono totiž nejde ani tak o to, co se kolem nás děje, ale jak to vnímáme. Jakou tomu dáváme „nálepku“, co si z toho odvodíme a jak na to reagujeme. A jak potom na nás reaguje naše okolí. Může to být trochu zneklidňující, ale rozhodně je užitečné vědět, že naše chování má vliv na chování ostatních vůči nám.
Každý nosí brýle, které si sám nasadil
V NLP mluvíme o tzv. percepčních filtrech, neboli o tom, jak si z obrovského množství informací vybíráme jen to, co zapadá do našeho vnitřního modelu světa. Něco úplně přehlédneme, něco zkreslíme, něco si přibarvíme. A co víc, naše chování, které z toho modelu vychází, pak začne ovlivňovat i ostatní lidi.
Chodíte-li do práce s přesvědčením, že vás nikdo nebere vážně, vaše tělo, hlas i způsob komunikace to bude nevědomky potvrzovat. A ostatní na to budou reagovat. Často tak, že vás skutečně vážně brát nebudou. Ne proto, že by byli zlí. Ale protože i oni mají své filtry a z vašeho neverbálního projevu si vezmou to, co zapadá do jejich mapy.
Realitu (spolu)vytváříme. Ne úplně, ale víc, než si myslíme.
Nechci tu házet pozitivní klišé. Tohle není o tom, že si všechno špatné přitahujeme. Určitě existují výjimky, např. lidé, kteří jsou manipulativní nebo necitliví, i když jste vyrovnaní a vstřícní. Ale čím víc si uvědomíme, že naše vnitřní nastavení má vliv na to, co kolem sebe vidíme a co přitahujeme svou komunikací, tím víc získáváme svobodu volby.
Nejsme zodpovědní za to, co k nám druzí vysílají. Ale jsme zodpovědní za to, co s tím uděláme.
To je velmi praktické. Můžeme si položit otázky:
- Jaké chování u lidí kolem sebe nevědomky podporuji?
- Jak bych chtěl/a, aby se ke mně chovali? A co proto můžu sám/a udělat?
- Co mě vede k tomu, že si určité situace vykládám negativně?
- Kdy jsem naopak vytvořil/a atmosféru, která přinesla víc spolupráce nebo porozumění?
A teď praxe: Jak na to?
Nezůstávejme jen v teoretické rovině. Všímejme si drobných vzorců ve své komunikaci a začněme s nimi pracovat. Nejde o to dělat věci „správně”, jde o to dělat je vědoměji. Tady máte čtyři konkrétní tipy, jak můžete začít hned teď:
1. Zaměřte pozornost
Začněte tím, že si všimnete, co se ve vás a kolem vás vlastně děje.
- Co cítíte a jak na to reagujete? Například: někdo vám skočí do řeči. Sevře se vám žaludek, ale nahlas to nekomentujete. Anebo naopak, okamžitě přejdete do obrany. Co přesně se ve vás spustilo?
- Co slyšíte a co ne? Možná partner/ka řekl/a: „Bylo by fajn, kdybys to příště udělal/a jinak“, ale vy slyšíte jen kritiku a hrozbu. Co skutečně zaznělo? Co bylo řečeno mezi řádky?
- Jak na ostatní působíte neverbálně? Postoj těla, tón hlasu, gesta, pohled… Vysíláte „Jsem v pohodě a otevřený/á“ nebo „Jsem ve střehu, nedotýkej se mě“?
👉 Cvičení: V příštím rozhovoru si dejte malý úkol: všímejte si, kolikrát druhý člověk přikývne, usměje se nebo se mírně nakloní k vám. Co se v tu chvíli děje u (ve) vás?
2. Změňte formátování myšlenek
To, jak si přeložíme událost ve své hlavě, ovlivňuje, jak na ni zareagujeme. A naše reakce pak ovlivní reakce druhých.
Např. místo automatického „Zase mě nerespektují“ zkuste změnit jazyk i perspektivu:
- „Znělo to opravdu jako nerespekt? Nebo jen spěchal?“
- „Reagoval/a jsem z pozice síly, nebo z pozice nejistoty?“
- „Co můžu příště říct jinak, abych byl/a srozumitelnější?“
👉 v NLP pracujeme s reframingem, přerámováním situace tak, abyste získali větší volnost. Nejde o popírání reality, ale o hledání jiných možných výkladů, které vedou k užitečnější reakci.
3. Experimentujte
Nejde o to být dokonalí, jde o to být zvídaví. Zkuste vědomě měnit maličkosti v komunikaci a sledujte, co se stane.
- Řekněte stejnou větu jiným tónem (měkčeji, klidněji, pomaleji).
- Místo „Tohle je problém“ zkuste „Pojďme se na to podívat jinak“.
- Změňte fyzický postoj, otevřete ramena, uvolněte čelist, zpomalte dech.
- Místo výčitek zkuste zvědavost: „Co tě k tomu vedlo?“ nebo „Jak to vnímáš ty?“
👉 Tělo, hlas i slova jsou jako nástroje. Když s nimi vědomě pracujeme, můžeme měnit nejen atmosféru, ale i vztahy. A často stačí opravdu málo.
4. Dejte prostor jiným výkladům
Náš mozek miluje rychlá vysvětlení. A často si vytvoří příběh, který vůbec nemusí odpovídat realitě. Všímejte si těchto „automatických scénářů“ a vědomě je zpochybňujte.
- Možná ten člověk není protivný, jen právě řeší něco těžkého.
- Možná vám kolegyně nedala zpětnou vazbu proto, že je pasivně-agresivní, ale protože sama neví, jak to říct.
- Možná vás přerušili ne proto, že vás nerespektují, ale protože jsou nadšení z toho, co chtějí říct.
👉 Tohle neznamená omlouvat nevhodné chování. Ale rozšířit si pole možností a nereagovat automaticky jako robot podle jednoho „filmu v hlavě“. Otevřenost přináší klid a větší svobodu v reakci.
Máme víc moci, než si myslíme
Nejsme bezmocní. Nejsme jen oběťmi okolností nebo reakcí druhých. Máme vliv, a to každý den. Ne nutně kontrolu nad výsledkem, ale možnost volit, jak reagujeme, jak komunikujeme, jak vysíláme. A tenhle vliv je často silnější, než tušíme.
NLP nás v tomhle ohledu učí být architekty své reality. Nemyslím v naivním „všechno si přivoláš“ duchu, ale ve smyslu: to, co dáváš, často určuje, co dostáváš.
Významem komunikace je efekt, který vytváříme.
A to je dobrá zpráva. Protože to znamená, že i když nemůžeme změnit druhé, změnit sebe, a tím pádem i dynamiku vztahů, lze.
A začít můžete hned teď.
Ať se vám daří!
🤍
Napsat komentář