
Jsme tím, co děláme? Nebo tím, jak vypadáme?
Všímám si, že lidé mají často tendenci spojovat autenticitu s tím, jak se člověk projevuje navenek.
S jeho stylem oblékání, účesem, způsobem komunikace, životním stylem nebo tím, co dělá. Výrazný vzhled může být vnímán jako odvaha být sám sebou, neobvyklé rozhodnutí jako projev nezávislosti. A člověk, který se řídí společenskými konvencemi, může naopak působit, jako by se vlastní individuality vzdával.
Jenže co o jeho skutečném vztahu k sobě z těchto projevů víme?
Představme si dvě ženy. Jedna má krátké, výrazně barevné vlasy, nosí extravagantní oblečení a ráda přitahuje pozornost. Druhá dává přednost nenápadnému vzhledu, přirozené barvě vlasů a jednoduchému oblečení.
Která z nich je více sama sebou? To z jejich vzhledu jednoduše nepoznáme.
Každá může být se svou volbou naprosto spokojená. Každá se také může řídit očekáváním svého okolí, potřebou někam patřit nebo představou o tom, jaká by měla být. A stejně tak může jedna z nich svůj vzhled změnit, aniž by se tím jakkoli vzdálila sama sobě.
To, jak vypadáme, co nosíme a co děláme, je projevem našeho života. Není to definice naší identity.
V NLP nám k pochopení tohoto rozdílu pomáhá model logických úrovní.
Na jedné úrovni je naše chování, tedy to, co děláme. Na jiné jsou naše schopnosti (kapacity), přesvědčení a hodnoty. A na další úrovni pracujeme s identitou, tedy s tím, za koho se považujeme.
Tyto úrovně spolu souvisejí a vzájemně se ovlivňují. Jejich rozlišování nám umožňuje uvědomit si něco důležitého: jednotlivé chování nevypovídá o celém člověku.
To, že se někdy zachovám sobecky (nebo to tak na někoho působí), ze mě automaticky nedělá sobce. To, že se bojím, neurčuje, zda jsem odvážný člověk. To, že se rozhodnu změnit zaměstnání, účes, názor nebo způsob života, neznamená, že jsem přestala být sama sebou.
Naše jednání vždy vzniká v určitém kontextu. Ovlivňují je aktuální potřeby, zkušenosti, emoce i možnosti, které v dané chvíli vnímáme.
Člověk je mnohem komplexnější než jakýkoli jednotlivý projev jeho chování.
Proto stojí za to být opatrní, když o někom říkáme: „To už není on.“ Nebo když sami sebe přesvědčujeme: „Tohle bych nikdy neudělal, to bych přece nebyl já.“
Kdo vlastně určuje hranice toho, co ještě odpovídá naší identitě?
Komu patří naše rozhodnutí?
Tady se dostáváme k otázce svobody.
Každé naše rozhodnutí vzniká v určitém kontextu. Ovlivňují nás zkušenosti, zvyky, emoce, hodnoty, očekávání i prostředí, ve kterém žijeme.
Úplná nezávislost na těchto vlivech je sotva představitelná. Dokonce i naše touha být originální může být reakcí na očekávání druhých.
Člověk, který se chce za každou cenu odlišovat, může být společenskými normami ovlivňován stejně silně jako ten, kdo se jim důsledně přizpůsobuje. V obou případech mohou jeho rozhodování výrazně určovat ostatní lidé.
To je podle mě jedna z nejzajímavějších otázek autenticity.
Nakolik si něco vybírám proto, že to skutečně chci, a nakolik proto, že potřebuji potvrdit určitou představu o sobě?
Potřebuji být výjimečná? Potřebuji být přijatá? Potřebuji působit silně, úspěšně, mladě, zajímavě, nenápadně, nezávisle?
Každá z těchto potřeb může ovlivňovat naše rozhodnutí. A žádná z nich sama o sobě nevypovídá o tom, zda jsme autentickými lidmi.
Podstatné je, do jaké míry o nich víme.
Svoboda totiž úzce souvisí s možností uvědomovat si vlastní vnitřní procesy. Rozpoznávat, co nás vede k určitému jednání. Všímat si okamžiků, kdy rozhodují naše hodnoty, a těch, kdy se ozývá strach, potřeba uznání nebo dávno naučené přesvědčení.
Čím lépe těmto mechanismům rozumíme, tím více možností se nám otevírá.
Vnímáte ten důležitý rozdíl mezi svobodou projevu a vnitřní svobodou?
Můžeme mít možnost oblékat se, jak chceme, říkat, co chceme, a žít podle vlastních pravidel. Přesto může být naše rozhodování silně ovlivněno potřebou něco dokazovat, před něčím utíkat nebo naplňovat určitou představu o sobě.
Vnitřní svoboda se projevuje v tom, že si své volby stále více uvědomujeme a dokážeme za nimi stát, aniž bychom jimi museli potvrzovat svou hodnotu.
Být sám sebou znamená také dovolit si změnu
Na úrovni identity se často setkáváme s větami, které začínají slovy „Já jsem…“
Jsem introvert. Jsem silný člověk. Jsem zodpovědný. Jsem nepraktický. Jsem ten, kdo se vždycky postará. Jsem člověk, který se nikdy nevzdává.
Taková přesvědčení nám pomáhají vytvářet pocit kontinuity a orientovat se ve vlastním životě. Současně mohou vymezovat hranice toho, co si dovolíme.
Jakmile se s určitou vlastností nebo rolí ztotožníme, začneme podle ní často organizovat své chování. Naše rozhodnutí pak mohou sloužit také k tomu, abychom si udrželi pocit vnitřní konzistence.
Chceme sami sobě rozumět. Chceme mít pocit, že víme, kdo jsme. Jenomže člověk se vyvíjí. Mění se jeho zkušenosti, priority, potřeby, hodnoty i způsob, jakým přemýšlí o světě. To, co mu dávalo smysl před deseti lety, už dnes může mít úplně jiný význam.
A přesto někdy dál udržujeme obraz sebe sama, který vznikl za dávno minulých okolností.
I proto bývá změna tak náročná. Zasahuje totiž i naši potřebu rozpoznávat sami sebe.
Když člověk celý život zastával určité názory, může být obtížné připustit, že už jim nevěří. Když se léta považoval za člověka, který všechno zvládne, může být náročné požádat o pomoc. Když se vždy oblékal a upravoval určitým způsobem, může ho překvapit, kolik nejistoty vyvolá obyčejná změna účesu.
A taky se někdy může objevit i otázka: Co tomu řeknou ostatní?
Naše okolí si totiž také vytváří představu o tom, kdo jsme. A často očekává, že jí zůstaneme věrní. Změna tak může narušit nejen naši vlastní mapu identity, ale i mapy lidí kolem nás.
Být sám sebou proto vyžaduje také ochotu připustit, že se naše já bude proměňovat.
Že některé názory opustíme, některé hodnoty přehodnotíme, některé role přestaneme potřebovat. A objevíme v sobě schopnosti, zájmy nebo vlastnosti, pro které jsme dosud neměli prostor.
Že žádná změna našeho vnějšího projevu sama o sobě neurčuje, zda jsme se sobě přiblížili, nebo vzdálili.
Co když máme více podob?
V různých prostředích se projevujeme různě.
Jinak se chováme mezi přáteli, jinak při pracovním jednání, jinak s dětmi nebo ve chvílích, kdy jsme sami.
Mění se naše slovní zásoba, držení těla, míra otevřenosti, způsob rozhodování i to, kterým svým potřebám věnujeme pozornost.
Z pohledu NLP můžeme tyto rozdíly zkoumat jako různé strategie, stavy a způsoby reagování na kontext. Každé prostředí aktivuje trochu jiné zkušenosti a očekávání. Některé naše schopnosti se v něm projeví snadněji, jiné zůstávají v pozadí.
A všechny tyto podoby mohou být součástí nás.
Myslím, že je užitečné přestat hledat jedinou definitivní odpověď na otázku, kdo skutečně jsme.
Identitu můžeme chápat také jako průběžně vytvářený příběh o sobě. Příběh, který propojuje naši minulost, současné zkušenosti a představy o budoucnosti.
Má svou kontinuitu, ale nemusí mít jednou provždy daný obsah.
Otevírá se nám prostor pro osobní svobodu. Můžeme být jemní i důrazní. Rozvážní i spontánní. Můžeme mít rádi eleganci a současně si užívat výstřednost. Můžeme změnit názor, životní směr, způsob oblékání i představu o tom, co od života chceme.
Naše vnitřní rozmanitost nám umožňuje reagovat na proměnlivost života. Čím více podob sebe sama dokážeme přijmout, tím širší repertoár jednání máme k dispozici.
Svoboda být sám sebou
Jednou z největších překážek autenticity může být právě naše snaha být autentičtí.
Jakmile si totiž vytvoříme pevnou představu o tom, jak má vypadat naše skutečné já, může se z ní stát další soubor pravidel.
Musím být přirozený. Musím si stát za svým. Musím se řídit svými pocity. Musím být nezávislý. Musím se projevovat tak, aby bylo vidět, kdo opravdu jsem.
A postupně se i autenticita může proměnit v nárok, který na sebe klademe.
Mnohem zajímavější mi připadá uvažovat o autenticitě jako o vztahu k sobě samému. O ochotě poznávat své motivace, rozumět svým potřebám, přezkoumávat svá přesvědčení a přebírat odpovědnost za vlastní rozhodnutí.
Patří k tomu také schopnost snášet určitou míru nejistoty.
Nemusíme mít na všechno hotový názor. Nemusíme vždy přesně vědět, co chceme. Můžeme zkoušet, objevovat, měnit se. A můžeme si dovolit i to, že některým částem sebe sama zatím úplně nerozumíme.
Vnitřní svoboda se podle mě projevuje také tím, kolik možností si dokážeme připustit, aniž bychom tím ohrozili svůj pocit vlastní hodnoty.
Můžu změnit názor a stále si sám sebe vážit?
Můžu se oblékat jinak, než ode mě lidé očekávají, a unést jejich reakce?
Můžu si dovolit být obyčejný, i když jsem dlouho potřeboval být výjimečný?
Můžu projevit svou sílu i zranitelnost?
Můžu se rozhodnout jinak než včera, aniž bych to považoval za selhání?
A dokážu respektovat, že druzí mohou svou autenticitu prožívat a vyjadřovat úplně jiným způsobem než já?
V tomto bodě se osobní svoboda přirozeně setkává s respektem ke svobodě ostatních.
A tak se vracím k otázce: Co znamená být sám sebou?
Čím déle o ní přemýšlím, tím méně mě zajímá hledání nějakého neměnného jádra osobnosti.
Mnohem důležitější mi připadá způsob, jakým se sebou zacházíme. Zda si dovolujeme přemýšlet o svých přesvědčeních. Zda rozumíme hodnotám, podle kterých se rozhodujeme. Zda dokážeme rozpoznat vlastní potřeby, zda máme odvahu připustit si změnu. A jestli si umíme ponechat svobodu volby i tam, kde jsme dlouho jednali automaticky.
Naše oblečení, účes, práce, záliby nebo způsob života o nás mohou mnohé napovědět. Jsou součástí toho, jak se projevujeme ve světě. Ale člověka nelze ztotožnit s jeho vzhledem, chováním ani životní rolí.
Být sám sebou podle mě znamená především rozvíjet vědomý a svobodný vztah k vlastnímu životu. Poznávat, co je pro nás důležité, rozumět tomu, co nás ovlivňuje, a dovolovat si volit.
A také přijmout, že se v průběhu života budeme měnit.
Otázka „Kdo skutečně jsem?“ se tedy může postupně proměnit v otázku:
„Kolik svobody si dávám k tomu, abych mohl/a být tím, kým se právě stávám?“
A ještě mám jednu otázku, kterou bych vám tu ráda nechala k zamyšlení:

Napsat komentář