Stačí otevřít LinkedIn nebo rolovat feed na jiné sociální síti. Během pár příspěvků uvidíte úplně jiné světy.
Někdo slaví výsledky voleb jako naději, druhý v tom vidí začátek chaosu, třetího to vůbec nezajímá. Jeden radí, že na pracovní pohovor patří sako a kravata, druhý naprosto vášnivě trvá na tom, že úspěch přichází, jen když se „ukážeš takový, jaký jsi“. Pod příspěvkem o tom, jestli Bryan Johnson žije „opravdový“ život, se rozjede lavina: jedni obdivují jeho disciplínu, druzí ho považují za extrémního idealistu. A oba tábory se tváří, že mají jedinou pravdu.
Všichni přitom mluvíme o stejných tématech, o volbách, o pohovorech, o životních ideálech.
Problém není v tématu. Problém je v tom, že každý z nás si nese jinou vnitřní „mapu“: soubor filtrů, zkušeností, hodnot a přesvědčení, které určují, co vidíme a jak to hodnotíme.
Když někdo napíše „tohle dává naději“, jeho mapa vyzdvihuje aspekty, které potvrzují pozitivní interpretaci. Když jiný píše „to je hrozné“, jeho mapa zvýrazní hrozby a rizika. Obě interpretace jsou platné v rámci jejich map. Ale nejsou totéž jako objektivní teritorium.
Mapa není území. Je jen jeho interpretací.
Tento rozdíl má praktické dopady. Když v týmu probíhá debata o tom, jak se oblékat na pohovor, nebo o firemní strategii, nezřízené prosazování jednoho „správného“ pohledu vede k třenicím, frustraci a ztrátě energie. Když politici komunikují bez ohledu na rozdílné mapy voličů, mluví mimo publikum a výsledkem je polarizace.
Naopak, když rozpoznáte, že lidé filtrují informace jinak, vizuálně, auditivně, přes pocity; když víte, kdo je nastavený na výsledky a kdo se spíš vyhýbá problémům, kdo hledá podobnosti a kdo rozdíly, můžete komunikovat efektivněji. Přesvědčování přestane být hádkou a začne být přizpůsobeným mostem mezi těmito mapami.
Praktické otázky, které si můžete hned položit:
· Jaké části svého vnímání nechávám neprozkoumané?
· Které mé reakce jsou plasticky vyvolané hodnotami nebo předsudky?
· A jak by vypadala moje komunikace, kdybych chtěl/a skutečně porozumět, ne vyhrát debatu?
V dalším textu si projdeme konkrétní filtry, styly myšlení (metaprogramy) i to, jak hodnoty a přesvědčení formují naše reakce. Ukážeme si, jak to využít v praxi, aby diskuse na sociálních sítích i v osobním životě byly méně konfliktní a víc plodné.
Mapa není teritorium
Tento výrok pochází od Alfreda Korzybského, filozofa a lingvisty, a stal se jedním ze základních kamenů NLP. Znamená, že každý z nás nevnímá realitu takovou, jaká je, ale takovou, jakou si ji představuje. To, co prožíváme, není samotné „teritorium“ (tedy svět tam venku), ale naše vnitřní mapa toho světa – soubor představ, významů, hodnot, přesvědčení, zkušeností a vzorců, které jsme si vytvořili.
Jinými slovy, realita je jedna, ale naše vnímání je různé.
A právě proto, když se s někým neshodneme, nemusí to znamenat, že jeden z nás se mýlí. Možná jen koukáme na stejnou věc z pohledu úplně jiné mapy.
Jak filtrujeme svět
Každou sekundu nás obklopují miliony podnětů: zvuků, obrazů, slov, pachů, pocitů. Naše mysl to ale všechno nedokáže pojmout. A tak tyto vjemy nevědomě filtrujeme.
Filtry nám pomáhají vybírat si ze všech informací jen ty, které nějak dávají smysl našemu světu. Bez nich bychom se v realitě ztratili. Ale zároveň právě ony filtry způsobují, že každý z nás žije v trochu jiném světě.
V NLP mluvíme o třech základních typech filtrů:
1. Vymazání (deletion) – z obrovského množství vjemů některé prostě ignorujeme. Když čtete tento článek, nejspíš si neuvědomujete tlak židle pod sebou nebo zvuky zvenku, vaše pozornost je jinde.
→ V běžném životě to znamená, že vidíme jen to, co odpovídá našemu zaměření. Když jste zamilovaní, svět je plný znamení lásky. Když jste rozzlobení, všude vidíte křivdu.
2. Zkreslení (distortion) – měníme význam toho, co vnímáme. Někdo řekne: „Dnes vypadáš unaveně.“ A my si to přeložíme jako: „Nevypadáš dobře.“ V realitě to ale může být jen prosté pozorování, žádný soud.
3. Zobecnění (generalization) – dáváme zkušenostem obecnou podobu: „Nikdy mě nikdo neposlouchá.“ „Všichni šéfové jsou stejní.“ Generalizace nám umožňuje učit se, ale pokud ji používáme bez uvědomění, může nás omezovat.
Filtry používáme neustále. Čím víc si je uvědomujeme, tím víc můžeme své vnímání otevřít, a tím lépe rozumíme sobě i druhým.
Různé styly myšlení (metaprogramy)
Další vrstvou filtrů jsou metaprogramy – naše typické mentální vzorce, podle kterých třídíme, co je pro nás důležité, jak se rozhodujeme a jak se díváme na svět. Tyto programy nejsou „dobré“ nebo „špatné“. Jsou prostě jiné. Proto, když dva lidé uvažují v různých stylech myšlení, mohou mít pocit, že mluví „jinými jazyky“.
Zde je několik příkladů:
1. Match vs. Mismatch (podobnosti vs. rozdíly)
o Match – všímá si toho, co je stejné, co se shoduje, co ladí. Má rád harmonii a shodu. Když mu ukážete nový návrh, řekne: „Ano, to je podobné jako minule.“
o Mismatch – hledá rozdíly, vnímá nesoulad. Když mu ukážete ten samý návrh, řekne: „Tohle je ale úplně jiné.“,
→ V praxi to znamená, že když se „matcher“ potká s „mismatcherem“, snadno se nepochopí. Jeden má radost, že věci zůstávají stejné, druhý potřebuje změnu.
2. Proactive vs. Reactive (aktivní vs. reaktivní přístup)
o Proactive lidé jdou do akce. Rychle se rozhodují, mají rádi věci pod kontrolou.
o Reactive lidé nejdříve vnímají, zvažují, čekají na impulz.
→ Když proactive šéf vede reactive zaměstnance, může mít pocit, že se „nic neděje“. Reactive zaměstnanec zase vnímá šéfa jako zbrklého nebo nátlakového.
3. Towards vs. Away from (směřování k cíli vs. odvracení se od problému)
o Towards lidé se zaměřují na to, co chtějí: „Chci být zdravý.“
o Away from lidé se soustředí na to, čemu se chtějí vyhnout: „Nechci být nemocný.“
→ V motivaci nebo komunikaci má velký vliv, jak s tímto filtrem pracujeme. Když chcete motivovat někoho, kdo používá „away from“, nepochodíte s výrokem „dosáhneš úspěchu“, fungovat bude spíš „zbavíš se stresu“.
4. Interní vs. Externí reference (vnitřní vs. vnější měřítko)
o Interní typ se rozhoduje podle sebe. „Cítím, že je to správné.“
o Externí typ hledá potvrzení u ostatních: „Řekni mi, jestli je to v pořádku.“
→ Když to víte, můžete lépe volit způsob, jak druhého podpořit, jednoho pochvalou, druhého otázkou: „A co si o tom myslíš ty?“
5. Vizuální, auditivní, kinestetický styl Toto jsou spíše další filtry, které ve vnímání reality používáme. Popisují, jak vnímáme a zpracováváme informace.
o Vizuální – myslí v obrazech, mluví rychle, často používá slova jako „vidím“, „představ si“.
o Auditivní – reaguje na tóny, zvuky, rytmus, říká „to zní dobře“.
o Kinestetický – vnímá přes pocity, doteky, pohyb, mluví pomaleji, „potřebuje si na věc sáhnout“.
→ Když to víte, můžete ladit komunikaci: vizuálnímu člověku ukažte obrázek, auditivnímu vysvětlete a kinestetickému dejte možnost to vyzkoušet.
Porozumění těmto stylům myšlení a filtrům pomáhá nejen v komunikaci, ale i v sebereflexi. Můžeme si všimnout, kdy naše vnitřní nastavení funguje, a kdy nás omezuje.
A to nejlepší? Dá se s tím pracovat. Když poznáme své filtry a metaprogramy, můžeme je začít vědomě rozšiřovat. Můžeme zkusit nahlížet situace z jiných úhlů, přepínat mezi styly myšlení, nebo si uvědomit, že některé naše reakce nejsou „pravda o světě“, ale jen odraz našich vlastních zkušeností. Tím se nám otevírá mnohem větší svoboda, ve vztazích, v rozhodování i v tom, jak vnímáme sami sebe.
Hodnoty a přesvědčení
Dalšími silnými filtry jsou hodnoty a přesvědčení. Hodnoty jsou to, co je pro nás důležité, to, podle čeho se rozhodujeme. Přesvědčení pak tvoří příběhy, které si o světě a sobě říkáme. Je to to, čemu věříme.
Například:
- Hodnota: Bezpečí – Přesvědčení: „Svět je nebezpečné místo, musím být opatrný.“
- Hodnota: Svoboda – Přesvědčení: „Když mě někdo kontroluje, nemůžu být sám sebou.“
Naše hodnoty a přesvědčení formují nejen naše reakce, ale i to, jak hodnotíme sebe a druhé. Když se potká člověk, pro kterého je důležitá loajalita, s někým, kdo žije pro autenticitu, může to vést k napětí, i když oba jednají v souladu se svými vnitřními principy.
Uvědomění si těchto rozdílů otevírá dveře k porozumění. Nemusíme sdílet stejné hodnoty, abychom se mohli respektovat.
Stav „Fair Witness“ – pozice spravedlivého svědka
V NLP pracujeme s pozicí spravedlivého svědka (Fair Witness). Představte si někoho, kdo dokáže pozorovat situaci bez potřeby ji hned hodnotit, obhajovat, nebo se do ní emočně zapojovat. Vidí co se děje, ne to, co si o tom myslí.
Tento postoj nám umožňuje vnímat svět jasněji, bez zkreslení našimi filtry, emocemi nebo předpoklady. Je to vnitřní pozice, kdy se dokážeme na chvíli zastavit, dýchat a vnímat situaci z nadhledu.
V praxi to může vypadat takto:
- Místo reakce „To je nespravedlivé!“ se zastavím a řeknu si: „Zajímavé, že to ve mně vyvolává tak silnou reakci. Co přesně se tu děje?“
- Nebo místo „On mě vůbec neposlouchá!“ se zeptám: „Jakým způsobem se vlastně snažím, aby mi porozuměl?“
Tento stav se dá trénovat, není to vždy snadné, ale výsledný přínos stojí za to. Fair Witness není chladný pozorovatel, ale člověk, který zůstává vědomý, laskavý a přítomný.
Proč to všechno potřebujete vědět?
Protože právě tohle vědomí tvoří základ zdravé komunikace. Když si uvědomím, že moje mapa není jediná správná, můžu být otevřenější k jiným pohledům. Když vím, že partner reaguje jinak, protože má jiný styl myšlení, přestávám to brát osobně. Když rozpoznám, že kolega má jinou hodnotu než já, mohu hledat společnou půdu místo sporu.
A když dokážu vstoupit do stavu spravedlivého svědka, přestávám reagovat automaticky a začínám skutečně volit, jak jednat chci.
Všechno, co vidíme, slyšíme a cítíme, prochází přes naše filtry. To, co nazýváme „pravdou“, je často jen naší verzí reality. V tom spočívá síla vědomí a porozumění. Když připustíme, že svět druhých může být jiný než ten náš, můžeme spolu žít s větším respektem, porozuměním a lehkostí.
Protože nakonec… Všechno je jen věc názoru.
🤍
* Chcete si tyhle principy nejen uvědomit, ale i zažít na vlastní kůži? Na dlouhodobém kurzu NLP Practitioner se s nimi učíme pracovat v praxi, krok za krokem, s respektem a zvídavostí. A často právě tam lidé poprvé zjistí, jak moc se toho dá změnit, když se změní způsob, jakým vidíme svět.
Napsat komentář