Některé rozhovory končí ve chvíli, kdy dojdou argumenty. Některé skvělé diskuze ale v tu chvíli teprve začínají.
Ráda to zažívám. Sedím s někým nad kávou, vracíme se k jedné otázce z různých stran, hledáme souvislosti, zkoumáme významy slov a vět, díváme se pod povrch prvních odpovědí. Záměrem není přesvědčit druhého ani najít rychlý závěr nebo řešení. Pravděpodobně ani k žádnému nedojdeme. Jde o samotný proces společného přemýšlení.
Takových rozhovorů nezažívám mnoho. Spíš se setkávám s tím, že bývá oceňována rychlost. Rychlé odpovědi, rychlé názory, rychlá stanoviska. Jako bychom měli vždy hned vědět, co si o něčem myslíme, jinak zaostáváme.
Hluboká diskuse je jiná, potřebuje čas. Asi kvůli tomu je dnes tak vzácná.
Hluboká diskuse není výměna názorů
Názory jsou zajímavé, jenže já názor vnímám až jako poslední zastávku dlouhé cesty. Za každým názorem stojí zkušenosti, hodnoty, potřeby, obavy, naděje, touhy, životní příběh, způsob přemýšlení i to, čeho si člověk všímá a čeho ne.
Když se bavíme pouze o názorech, pohybujeme se jen po povrchu. Hluboká diskuse směřuje minimálně o jednu vrstvu níž.
Neptá se pouze: „Co si myslíš?“
Ale také: „Jak ses k tomu názoru dostal?“
„Co tě vede k tomu, že je pro tebe důležitý?“
„Jaké zkušenosti za tím stojí?“
„Jaké předpoklady a očekávání jsou v tom ukryté?“
Najednou se přestáváme dívat na výsledek a začínáme zkoumat proces. V něm bývá ukryto to nejzajímavější a nejcennější.
Zvědavost jako disciplína
Často se o zvědavosti mluví jako o vlastnosti. Ve skutečnosti je to dovednost, a někdy i rozhodnutí.
Je poměrně snadné být zvědavý na člověka, se kterým souhlasíme. Zkuste být ale zvědaví ve chvíli, kdy narazíte na pohled, který je od toho vašeho vzdálený.
V takové chvíli máme dvě základní možnosti. Tou první je začít vyhodnocovat. Druhou možností je začít zkoumat. To neznamená, že se vzdáme vlastního názoru nebo že rezignujeme na své hodnoty. Je to chvíle, kdy jsme ochotni odložit potřebu mít pravdu a dáme přednost porozumění. To vyžaduje určitou vnitřní stabilitu a pokoru. Ten, kdo si potřebuje neustále potvrzovat vlastní pravdu a správnost, nemá na zvědavost příliš prostoru.
Vnitřní nastavení, bez kterého to nejde
Za léta práce s lidmi si stále více potvrzuju, že kvalitu rozhovoru neurčují perfektně zvládnuté techniky, ale stav mysli, ze kterého do rozhovoru vstupujeme. Existuje několik postojů, které hlubokou diskusi výrazně podporují.
Můj pohled není skutečnost (V NLP jazyce říkáme: Mapa není území)
To neznamená, že můj pohled, mé vnímání situace je špatné. Jen není úplné. Každý z nás vidí svět skrze vlastní filtry: zkušenosti, vzdělání, kulturu, hodnoty, emoce i aktuální životní situaci. Čím více si uvědomujeme omezenost vlastního pohledu, tím větší prostor vzniká pro pohledy ostatních.
Od kohokoliv se mohu něco naučit
Někdy získáme nový pohled, jindy přesněji pochopíme ten svůj. Obojí má hodnotu.
Hluboká diskuse je společným objevováním, ne hledáním učitele a žáka.
Nemusím mít okamžitou odpověď
Některé otázky potřebují dozrát. Některé myšlenky se skládají postupně a po částech. Schopnost zůstávat chvíli v nejistotě patří k nejcennějším intelektuálním dovednostem.
Jaké otázky otevírají hloubku
Nejsilnější otázky jsou ty, které vedou k přemýšlení. Odprostěme se od potřeby dostat odpovědi.
Například:
- Co tě přivedlo právě k tomuto závěru?
- Jak by tuto situaci mohl vnímat někdo úplně jiný?
- Jaké předpoklady jsou v tom obsažené?
- Co považuješ za nejdůležitější hodnotu v této otázce?
- Co by muselo být pravda, aby dával smysl opačný pohled?
- Kterou částí si jsi nejjistější?
- Kde naopak zůstávají otazníky?
- Co jsme zatím vůbec nevzali v úvahu?
Takové otázky nerozšiřují pouze informace, ale hlavně prostor pro přemýšlení.
Různé styly myšlení
Jedním z důvodů, proč bývají některé rozhovory náročné, je skutečnost, že lidé nepřemýšlejí stejným způsobem. Nejde jen o to, že mají jiné názory, často se liší už samotným způsobem, jakým k tématu přistupují.
Někoho přirozeně zajímají fakta a ověřitelné informace. Jiný hledá souvislosti a snaží se pochopit širší kontext. Někdo se orientuje podle principů, někdo podle konkrétních dopadů na život lidí. Pro některé jsou důležitá data, pro jiné hodnoty a význam. Jsou lidé, kteří potřebují nejprve pochopit celek a teprve potom se zabývají detaily, zatímco jiní skládají porozumění právě z jednotlivých částí.
Tyto rozdíly nejsou překážkou kvalitní diskuse, naopak. Pokud si je uvědomujeme, mohou se stát jejím největším přínosem. Hluboká diskuse nevzniká tehdy, když se všichni dívají na svět stejnou optikou. Můžeme jí dosáhnout ve chvíli, kdy se různé způsoby myšlení setkají a vzájemně obohatí. Každý z nich totiž zachycuje jiný výsek reality.
Když dokážeme ocenit, že si druhý člověk si všímá něčeho, co nám samotným uniká, přestává být rozhovor soutěží o správný pohled. Stává se společným skládáním obrazu, který je bohatší, přesnější a plastičtější, než by dokázal vytvořit kdokoliv z nás sám.
Více o stylech myšlení si můžete přečíst v jednom z mých starších článků.
Co nám hluboké diskuse dávají
Na osobní úrovni přinášejí něco velmi cenného: pokoru. Skutečnou pokoru, kterou máme, když si uvědomujeme, kolik vrstev má svět. Kolik souvislostí nám uniká. Kolik věcí lze vidět různými způsoby.
Paradoxně právě tato pokora může vést k větší vnitřní jistotě a svobodě. Už nepotřebujeme obhajovat každou myšlenku jako součást vlastní identity. Můžeme ji zkoumat, upravovat, rozvíjet. Můžeme se mýlit. To není slabost, je to způsob, jak se učíme.
Co dávají společnosti
Společnost nestojí pouze na zákonech, institucích nebo ekonomice. Stojí také na schopnosti lidí spolu přemýšlet.
Řešení složitých problémů vznikají z kvalitního střetu různých perspektiv, ne z jednotného názoru.
Když se lidé naučí naslouchat, klást otázky a společně zkoumat, roste důvěra, protože si navzájem více rozumíme. Důvěra nevzniká ze shody, ale z porozumění. A porozumění vzniká z rozhovorů, ve kterých má každý prostor být slyšen.
Umění, které stojí za to pěstovat
Hluboká diskuse není technika, kterou bychom mohli strukturovaně v rozhovorech uplatnit. Je to způsob, jak přistupujeme ke světu a k druhým. Je to ochota připustit, že realita může být větší než naše současné chápání. Je to schopnost zůstávat zvídaví i tam, kde bychom mohli být pouze přesvědčení. Je to respekt k tomu, že ten druhý nese zkušenosti, které my sami nemáme.
A taky je to i určitá forma společné tvorby. Protože v těch nejlepších rozhovorech někdy vzniká myšlenka, kterou by žádný z účastníků sám nevytvořil.
Takže z těchto rozhovorů neodcházíme jen s novými odpověďmi, ale neseme si sebou i nové otázky, které jsou někdy právě tím největším darem.
Napsat komentář