Myslíme si, že vkus je něco osobního. Že to, co se nám líbí, vychází z nás, z naší jedinečnosti, citlivosti a zkušeností. Jenže čím déle žijeme v neustálém proudu obrazů, zvuků, doporučení a rychlých podnětů, tím těžší je poznat, jestli je opravdu ještě náš.
Co myslíte, nezačínáme díky tomu o část své svobody nenápadně přicházet? Ve chvíli, kdy už skoro neumíme rozlišit, co se nás opravdu dotýká a co jen na okamžik upoutá naši pozornost?
Nesvobodní můžeme být, i když nám nikdo nic nezakazuje. Kvůli tomu, že už skoro nemáme prostor vnímat. Nedopřejeme si ho.
Dříve bylo potřeba k některým věcem dozrát. K obrazu, ke knize, k hudbě. Člověk u nich chvíli zůstával, vracel se k nim, nechával je v sobě pracovat. Dnes jsme obklopeni nekonečným množstvím obsahu, který je vytvořený tak, aby nás zaujal během několika vteřin. Aby byl snadno stravitelný a okamžitě příjemný. Bez odporu, bez ticha a bez nároku na naši skutečnou a vědomou pozornost.
A tak si pomalu odvykáme hloubce. Možná po ní někdy toužíme, ale jsme příliš unavení.
Kýč není jen otázka estetiky. Není to jen přeslazený obraz nebo prvoplánová emoce. Kýč vzniká všude tam, kde mizí opravdovost a nahrazuje ji rychlý účinek. Kde se místo skutečného prožitku nabízí jeho snadno konzumovatelná a instantní imitace.
Zvláštní je, že čím více jsme zahlceni, tím méně máme sílu to rozpoznat.
Ve výtvarném umění pak hledáme hlavně okamžitý efekt. V literatuře jednoduché emoce, které po nás nic nechtějí, nevedou k hlubšímu prožitku. V módě vyjádření, která nás mají rychle zařadit do nějakého pocitu nebo identity. A pak i v běžném životě začínáme zaměňovat stimulaci za radost.
Jenomže hlubší radost je něco jiného; bývá tišší, mnohem méně nápadná. Nevstoupí do nás během několika vteřin, aby překřičela okolní svět. Potřebuje čas, citlivost a někdy i určitou ochotu vydržet chvíli nepohodlí. Přistoupit na to, že ne všechno hodnotné je okamžitě líbivé a ne všechno, co má hloubku, se dá spotřebovat rychle.
Všímám si, kolik lidí pociťuje zvláštní prázdnotu i uprostřed neustálé zábavy. Přitom mají dost podnětů, asi až příliš.
Skutečný vkus tedy nevzniká z trendů, ale z vědomé pozornosti. Z toho, že se u něčeho zastavíme dost dlouho na to, aby se nás to mohlo opravdu dotknout. Že si dovolíme nevědět hned, jestli se nám něco líbí. Že nemusíme mít názor. Že nesklouzáváme automaticky jen k tomu, co je nejsnazší, nejrychlejší nebo nejvýraznější.
Jsem přesvědčena, že jedna z forem svobody, kterou si aktuálně potřebujeme vědomě chránit, je právě tato svoboda vkusu. Schopnost nenechat si svůj vkus úplně přepsat okolním světem. Vracet se k hloubce a k tomu, co v nás nějaký pocit a uvědomění probouzí pomalu, nenápadně, ale skutečně. Pojďme nechat dojmy doznívat. Číst pomaleji, dívat se déle, nevybírat jen podle okamžitého efektu. A občas se vědomě ptát: Dotýká se mě to opravdu, nebo jen reaguju na to, co na mě nejvíc křičí?
Ať se vám daří!
🤍
Napsat komentář