Pod pojmem svoboda si lidé často představují něco vnějšího. Možnost rozhodovat o svém životě, pohybovat se bez omezení, říkat svůj názor, volit, cestovat, podnikat, odejít, nebo naopak zůstat.
Svoboda má ale více rozměrů. Setkávám se se zvláštním paradoxem: člověk může žít ve velmi svobodných podmínkách, a přesto prožívat svůj život nesvobodně. Neznamená to, že by mu někdo ve svobodném žití bránil; souvisí to s tím, že velkou část svého života neřídí vědomě.
Mnoho našich reakcí vzniká automaticky. Mnoho rozhodnutí není skutečnou volbou, ale opakováním známého. A mnoho hranic, které považujeme za realitu, jsou ve skutečnosti jen staré vnitřní mapy, které jsme si kdysi vytvořili.
Právě proto má svoboda mnoho vrstev, z nichž některé jsou mnohem méně viditelné než jiné.
Vnější svoboda
To je ta forma svobody, kvůli které lidé v historii riskovali majetek, bezpečí i vlastní životy. Svoboda rozhodovat o sobě bez toho, aby člověk musel žít pod neustálým tlakem moci, strachu nebo kontroly.
Možnost říct svůj názor bez obavy z trestu. Možnost volně se pohybovat, tvořit, podnikat, věřit, vzdělávat se nebo žít způsobem, který není určován represí.
Právě tato vrstva svobody vytvořila prostor pro vznik občanské společnosti, kultury, vědy i individuality. Protože člověk, který musí většinu své energie věnovat přežití pod tlakem vnější moci, jen obtížně rozvíjí další vrstvy svého života.
Je nesmírně důležitá. Bez ní totiž mnoho dalších vrstev svobody vůbec nemůže vzniknout.
Sama o sobě ale nestačí, protože i člověk, kterému nikdo nic nezakazuje, může žít v neustálém vnitřním sevření.
Vnitřní svoboda
Vnitřní nesvoboda bývá nenápadná. Nepůsobí dramaticky ani nevypadá jako vězení.
Je to okamžik, kdy člověk automaticky ustoupí, i když nechce. Kdy se bojí říct svůj názor dřív, než vůbec zjistí, co si skutečně myslí. Kdy se omlouvá za svou existenci ještě před tím, než vstoupí do místnosti.
Nejzajímavější na tom je, že většina těchto reakcí působí naprosto přirozeně. Nejsou sice objektivně pravdivé nebo jediné možné, ale tím, že je naše mysl opakuje tak dlouho, je začne považovat za součást reality.
Potom si lidé říkají místo: „Takhle jsem se to naučil.“ větu: „Takový prostě jsem.“
To je jeden z nejsilnějších mechanismů vnitřní nesvobody. Opakované způsoby myšlení, prožívání a reagování postupně přestanou působit jako naučené strategie a začnou působit jako identita.
Nevidíme je už jako určitou možnost fungování – volbu, ale vnímáme je jako sebe sama.
Mnoho věcí, které lidé považují za svou pevnou povahu, je tak ve skutečnosti spíš dlouhodobě procvičovaný způsob existence.
Psychologická svoboda
Lidská psychika miluje stabilitu. Ne nutně pravdu nebo růst, ale stabilitu.
Proto si mysl často vytváří stále stejné interpretace reality, stejné emoční reakce i stejné způsoby fungování v náročných situacích. Nehledá ty nejlepší, ale ty známé.
Náš nervový systém neupřednostňuje automaticky to, co nám prospívá. Mnohem častěji upřednostňuje to, co dokáže předvídat. A tak se opakují stejné vnitřní scénáře: stejný způsob, jak čteme chování druhých lidí, stejný způsob, jak zacházíme s kritikou, nejistotou nebo odmítnutím, stejný typ reakcí pod tlakem.
Časem pak nevnímáme jen samotnou situaci, ale hlavně význam, který jsme se s ní naučili spojovat. Tím přestaneme žít v kontaktu s realitou samotnou, a žijeme spíš s vlastní dlouhodobě opakovanou interpretací reality.
Psychologická svoboda začíná tím, že si všimneme, že existují i jiné možnosti prožívání, než na jaké jsme zvyklí. To bývá jeden z největších zlomů v životě – nová možnost vnímání.
Emoční svoboda
Lidé často mluví o ovládání emocí, jenomže když emoce potlačíme, nestaneme se svobodnými. Je to jen jiná forma kontroly. Svobody dosáhneme, když umíme cítit a zároveň od sebe dokážeme odlišit emoci a realitu.
Emoční svoboda je schopnost emoci unést, aniž by převzala řízení celého našeho vnímání světa.
Neznamená to tedy ji potlačit nebo obejít. Spíš s ní zůstat v kontaktu, aniž by se stala jediným filtrem, přes který interpretujeme realitu. Protože emoce mají jednu velmi silnou vlastnost: ve chvíli, kdy jsou intenzivní, působí jako absolutní pravda o tom, co se děje.
Strach v takovém okamžiku nevytváří jen pocit ohrožení, ale celkový obraz světa, ve kterém bezpečí přestává existovat. Vztek neukazuje jen na konflikt, ale může zcela zastínit možnost porozumění. Stud neukazuje jen na chybu nebo zranitelnost, ale snadno přepíše celý obraz vlastní hodnoty.
Emoční svoboda pak není o tom, že by tyto hlasy zmizely. Ale o tom, že přestanou být jediným zdrojem toho, jak je situace vykládána.
Hodnotová svoboda
Lidé často tráví život snahou naplnit představu, kterou si nikdy vědomě nevybrali. Být dost výkonní, dost správní, dost přijatelní, dost obdivovaní.
Mnoho hodnot, podle kterých lidé žijí, nevzniklo vědomou volbou. Byly postupně převzaté – z rodiny, školy, společnosti, výkonového prostředí, sociálních sítí nebo z potřeby někam patřit.
Člověk pak často usiluje o věci, které ve skutečnosti nepotřebuje, jen se naučil, že právě ony znamenají hodnotu, bezpečí nebo uznání. A tak se může stát, že někdo dlouhé roky buduje život, který zvenčí působí úspěšně, ale vnitřně v něm chybí pocit opravdového souladu.
Jen málokdo se zastaví a položí si možná nepříjemnou otázku: „Podle čeho vlastně měřím hodnotu svého života?“
Hodnotové svobody dosáhneme tehdy, když přestaneme automaticky přebírat cizí měřítka úspěchu.
Komunikační svoboda
Někteří lidé neumí říct „ne“. Jiní neumí říct „ano“. A někteří neumí říct vůbec nic, co by nebylo předem upravené tak, aby to nikoho neohrozilo.
Komunikační svoboda není schopnost říkat všechno bez ohledu na druhé lidi. Ani potřeba být neustále otevřený, spontánní nebo „bez filtru“. Ve skutečnosti jde o něco mnohem náročnějšího: zůstat v kontaktu se sebou i ve chvíli, kdy jsme v kontaktu s někým druhým.
Nenechat vlastní prožívání úplně pohltit potřebou být přijatý, nezpůsobit konflikt, obstát nebo si udržet kontrolu nad tím, jak nás ostatní vnímají. V komunikaci se totiž velmi rychle aktivují hluboké vztahové mechanismy jako je potřeba souhlasu, strach z odmítnutí, tendence přizpůsobit se, nebo naopak potřeba prosadit se za každou cenu.
Právě proto je komunikační svoboda mnohem těžší, než se na první pohled zdá. Dokázat neztratit sebe sama ve chvíli, kdy vstupujeme do vztahu s druhými lidmi.
Tvůrčí svoboda
Tvorba není jen umění. Je to schopnost pustit do světa něco, co předtím neexistovalo. Novou myšlenku, přístup, otázku, pohled na realitu.
Tvůrčí nesvoboda často nevzniká z nedostatku talentu, schopností nebo nápadů. Mnohem častěji vzniká z příliš silného vnitřního dohledu. Z části mysli, která všechno okamžitě hodnotí, opravuje, kontroluje a porovnává ještě dřív, než vůbec něco dostane prostor vzniknout a má potřebu být správně, přesně, dost, přijatelně a pochopitelně.
Jenomže tvorba na začátku často působí nejasně, nedokončeně nebo nejistě. To je v pořádku. Nové myšlenky většinou nepřicházejí v dokonale uspořádané podobě a na jistotu. Potřebují prostor, ve kterém mohou chvíli existovat, aniž by byly okamžitě vyhodnoceny jako špatné.
V tomto bodě mnoho tvořivosti zaniká. Zvítězí příliš brzká potřeba jistoty.
Proto nové věci téměř nikdy nevznikají v prostoru úplné kontroly. Vznikají tam, kde člověk unese určitou míru nejistoty, nedokonalosti a otevřenosti vůči tomu, co se teprve formuje.
Existenciální svoboda
Existuje zvláštní forma dospělosti, která spočívá v přijetí nepříjemné skutečnosti, že život nikdy nebude zcela pod kontrolou. A přesto v něm člověk může vytvářet směr, smysl i kvalitu prožívání.
Existenciální svoboda není pocit absolutní jistoty, ale schopnost žít i bez ní.
Časová svoboda
Časová svoboda nevzniká tím, že bychom měli více času, ale tím, že začneme vědomě rozlišovat, čemu ho skutečně věnujeme. Čas je prostor, ve kterém se odehrává naše pozornost, energie i životní zkušenost. Proto způsob, jakým tento prostor zaplňujeme, postupně určuje, jestli máme pocit volby, nebo spíš jen plynutí mezi povinnostmi, podněty a automatickými rozhodnutími.
Ne všechno, co si říká o naši pozornost, ji také skutečně potřebuje. To, čemu dlouhodobě věnujeme pozornost, postupně formuje naše vnímání reality, naše emoce i identitu.
Časová svoboda proto není jen otázka diáře, ale schopnosti vědomě rozhodovat, čemu dovolíme vstupovat do vlastní mysli.
Vztahová svoboda
Být s druhými blízko a přitom neztratit kontakt se sebou.
Nevytvářet vztah jen z potřeby vyhnout se samotě. Nevzdávat se vlastních hranic kvůli přijetí. Nepřetvářet se do podoby, která je bezpečnější než pravdivá.
Vztahová svoboda je schopnost zůstat autentický i v blízkosti.
Svoboda identity
Jedna z nejméně viditelných forem nesvobody vzniká ve chvíli, kdy člověk začne svou minulost považovat za definitivní popis sebe sama.
„Jsem prostě takový.“ „Tohle nikdy nedokážu.“ „Takto funguji celý život.“
Identita pak přestává být živým procesem a začne působit jako uzavřený systém, ze kterého už není možné vystoupit.
Svoboda identity vzniká tak, že si dovolíme nebýt navždy omezeni tím, jakou jsme si o sobě kdysi vytvořili představu. Protože lidská osobnost není pevná věc. Je mnohem proměnlivější, než jak působí naše dlouhodobě opakované příběhy o sobě samých.
Svoboda není stav, kterého člověk jednou dosáhne a pak už ho navždy má. Je to neustálý proces uvědomování. Lidská mysl má tendenci vytvářet nové automatismy neustále. Nové jistoty, nové obrany, nové neviditelné hranice.
Stále je na čem pracovat. Možná proto je svoboda „moje” téma. Protože o ni uvnitř sebe znovu a znovu přicházíme a pak ji zase znovu nacházíme.
Napsat komentář