Stává se vám někdy, že druzí čtou nebo slyší něco jiného, než jste zamýšleli sdělit? Fascinuje mě, kolik různých významů dokáže nést jedna jediná věta. Někoho se vůbec nedotkne, jiného vede k zamyšlení a třetího zasáhne natolik, že si ji bude pamatovat ještě za několik dní. Přitom všichni četli nebo slyšeli stejný text.
Jsme zvyklí předpokládat, že význam komunikace spočívá v tom, co druhý řekl. Ve skutečnosti však nevzniká pouze na straně mluvčího. Vzniká v prostoru mezi tím, co bylo řečeno, a tím, jak si to příjemce vyložil. Nečteme jen smysl slov, ale také sami sebe.
Proč dva lidé vnímají stejnou větu úplně jinak
Představte si jednoduchou větu:
„Tohle by šlo udělat ještě lépe.“
Jak na vás působí? Vnímáte také důležitost kontextu? V této větě můžete vnímat zájem a snahu posunout věc dál. Nebo třeba inspiraci. V jiném kontextu na vás může působit kriticky. Můžete ji vnímat také jako odmítnutí. Nebo jako důkaz, že nejste dost dobří.
Samotná věta přitom obsahuje jen velmi omezené množství informací. Většina významu vzniká až v hlavě příjemce.
Lidská mysl neumí pracovat s prázdným prostorem, takže když v komunikaci něco chybí, automaticky mezery doplňuje. Z vlastních zkušeností, ze vzpomínek, z předchozích vztahů, z očekávání, z toho, čemu věří o sobě i o světě… A tak se někdy stává, že dva lidé vedou dlouhou diskusi o významu jediné věty, přestože každý ve skutečnosti reaguje na něco jiného. Nereaguje na samotný text, ale na svůj vlastní výklad tohoto textu.
Jakou roli hrají emoce
Emoce jsou součástí porozumění, ne jeho překážkou.
Každá emoce funguje jako filtr, který zvýrazňuje určité informace a jiné naopak odsouvá do pozadí. Pokud jsme klidní a cítíme se bezpečně, máme tendenci vidět více možností výkladu.
Naopak když jsme rozladění, zranění nebo ve stresu, naše pozornost se přirozeně soustředí na signály možného ohrožení. To není chyba, je to jeden ze způsobů, jak lidská psychika funguje.
Proto někdy stačí, aby nám někdo napsal krátkou zprávu, a my během několika vteřin vytvoříme celý příběh o tom, co si o nás myslí, co tím sledoval a jaký je jeho skutečný záměr. Jenže mezi tím, co bylo napsáno, a tímto příběhem bývá často poměrně dlouhá cesta.
Fakta a interpretace nejsou totéž
Jedna z nejcennějších dovedností v komunikaci spočívá ve schopnosti rozlišovat mezi tím, co skutečně víme, a tím, co si domýšlíme. Fakta bývají překvapivě stručná, zatímco jejich interpretace bývá mnohem bohatší.
Fakt může znít takto:
„Na můj e-mail odpověděl za tři dny.“
Interpretace tohoto faktu pak může znít:
„Nejsem pro něj natolik důležitá, aby mi odpověděl dříve.“
„Nezáleží mu na naší spolupráci.“
„Je nespolehlivý.“
„Neumí komunikovat.“
Všimněte si, jak rychle se od pozorování dostáváme k významům sdělení. Ty významy nemusí být nutně problém, mohou být dokonce docela přesné. Problém nastává ve chvíli, kdy mezi faktem a interpretací přestaneme rozlišovat. Když začneme své domněnky vnímat jako objektivní realitu.
Nejtěžší je rozpoznat vlastní projekce
Existuje zvláštní paradox. To, co u druhých rozpoznáváme velmi snadno, bývá u nás samotných téměř neviditelné. Většina lidí dokáže poměrně přesně popsat, jak jejich kolega promítá své obavy do pracovních vztahů. Jak jejich partner domýšlí věci, které nebyly řečeny. Jak známí reagují spíše na své představy než na skutečnost.
Mnohem obtížnější je všimnout si stejného procesu u sebe. Je to tím, že své vlastní myšlenky slyšíme zevnitř. Nevnímáme je jako interpretaci, ale jako pravdu.
Schopnost zastavit se a položit si otázku:
„Je to skutečně to, co druhý říká? Nebo je to to, co v tom čtu já?“
patří mezi nejcennější formy sebereflexe.
Když se význam přesune od sdělení k identitě
Zajímavý moment v komunikaci nastává ve chvíli, kdy přestaneme diskutovat obsah a začneme řešit člověka. Původní sdělení ustoupí do pozadí.
Do popředí se dostane otázka:
„Jaký je ten, kdo to říká?“
Místo zkoumání myšlenky začneme zkoumat charakter, místo argumentu hodnotíme osobnost. Místo věty si vytváříme obraz člověka. A tento obraz pak začne ovlivňovat vše ostatní.
Jedna věta může stačit k tomu, abychom někoho zařadili mezi arogantní, nejisté, přecitlivělé, dominantní, manipulativní nebo nekompetentní lidi. Viz také můj článek o škatulkování.
Od té chvíle už ale nečteme konkrétní sdělení, ale čteme člověka, kterého jsme si vytvořili ve své hlavě. A každý další jeho výrok pak interpretujeme skrze tento obraz.
V komunikaci je to mimořádně silný mechanismus. A je to také jeden z důvodů, proč bývá tak obtížné vrátit se zpět k původnímu tématu.
Potřebujeme vůbec číst mezi řádky?
Ano. Jen trochu jinak.
Schopnost vnímat skryté významy je důležitá. Pomáhá nám chápat emoce, vztahy i souvislosti, které nejsou vysloveny přímo. Není tedy problémem číst mezi řádky, problém vzniká tehdy, když zapomeneme, že to právě děláme. Když své domněnky zaměníme za fakta a svůj výklad považujeme za jediný možný. Když přestaneme být zvědaví.
Nejde o to umět myšlenky druhých „správně“ přečíst. Největší komunikační moudrost spočívá ve schopnosti připustit, že vedle našeho výkladu mohou existovat i jiné. A že mezi tím, co bylo řečeno, a tím, co jsme slyšeli, se nachází celý svět našich zkušeností, emocí, přesvědčení, předpokladů a očekávání.
V tomto prostoru totiž vzniká většina nedorozumění. A také většina příležitostí k hlubšímu porozumění – druhým i sobě.
Napsat komentář