I dobrý obsah můžeme špatně vystavit
Nedávno jsem byla v technickém muzeu. A nebudu ho hejtit, byla tam spousta zajímavých exponátů a mnoho informací k přečtení. Pro mého šestiletého syna to ale bylo zajímavé jen chvíli. Chyběla mu interakce, nějaké oživení. Pouhé vitríny zaskládané krásnými předměty, jejichž funkci nechápe a cedulky s texty, které si stejně neumí přečíst, ho příliš nezaujaly. Nakonec zůstal 20 minut u telegrafického přístroje a vyťukával morseovku. To byla bohužel jediná interaktivní expozice, na kterou jsme narazili.
Když se k tomu v mysli vracím, uvědomuju si, že při komunikaci děláme mnohdy totéž. Své myšlenky také vystavujeme. A způsob, jakým je „vystavíme“, do značné míry rozhoduje o tom, co z nich druhý člověk vůbec uvidí.
Nestačí vědět, co chceme říct
Když se připravujeme na prezentaci, poradu, školení, obchodní jednání nebo důležitý rozhovor, často věnujeme nejvíc energie obsahu. Co chci říct, jaké použiju argumenty, jaká data potřebuju, na co nesmím zapomenout?
To všechno je samozřejmě důležité, jenomže posluchač nepřijímá jen čistý obsah. Vnímá hlas, tempo, pauzy, důrazy, výraz obličeje, gesta, strukturu sdělení a jeho dynamiku, množství informací, příklady, slova, která jsme zvolili, a také to, čemu jsme sami dali prostor.
Forma není obal, do kterého obsah na závěr zabalíme. Forma se podílí na tom, jaký obsah naše okolí skutečně vnímá a přijme.
Hlasem ukazujeme, co má vystoupit do popředí
Zkuste si nahlas říct: „Tohle je opravdu důležité.“ A pokaždé zdůrazněte jiné slovo.
TOHLE je opravdu důležité.
Tohle je OPRAVDU důležité.
Tohle je opravdu DŮLEŽITÉ.
Slova jsou stále stejná, ale pozornost posluchače se pokaždé přesune jinam. Hlas je jeden z nejlepších zvýrazňovačů, které v komunikaci máme. Můžeme zesílit, ztišit se, zrychlit, zpomalit, změnit melodii nebo tonalitu, zdůraznit jedno slovo. A také na chvíli přestat mluvit. Právě poslední možnost používáme podle mě velmi málo.
Pauza dává myšlence prostor
Řekněte důležitou větu. A nechte ji chvíli být.
Pauza umožní posluchači dokončit proces, který při komunikaci neustále probíhá: převedení slyšeného do vlastního porozumění.
Můžeme ji udělat před důležitou informací a připravit na ni pozornost. Nebo ji můžeme udělat po ní a dát jí tím prostor. Můžeme jí oddělit dvě části sdělení.
Pauza je v mluvené komunikaci něco podobného jako pomlčka v textu nebo volný řádek v grafice. Pomáhá nám poznat, na co se máme zaměřit.
Pozornost potřebuje vedení
Když je ve vitríně deset zajímavých věcí vedle sebe a všechny se stejně hlasitě hlásí o pozornost, stane se, že nevíme, kde začít. Totéž se děje při komunikaci.
Máme deset důležitých informací, a tak řekneme všech deset. Každé věnujeme podobný čas, podobný důraz a podobnou energii. Jenomže tím hážeme na posluchače úkol: Zjisti si sám, co z toho je podstatné. Mnohem užitečnější je vytvořit hierarchii.
„Potřebujeme dnes rozhodnout tři věci.“
„Z toho, co jsem právě řekla, je nejdůležitější toto.“
„Tady bych se na chvíli zastavila.“
„Pro naše rozhodnutí jsou z těchto pěti údajů podstatné dva.“
„Teď se dostáváme k důvodu, proč o tom vlastně mluvím.“
Takové věty nejsou zbytečná výplň, ale takové orientační značky. Dáváme jimi posluchačům mapu.
Nestačí jen pozornost získat, potřebujeme s ní pracovat
Pozornost během delšího sdělení přirozeně kolísá. Proto má komunikace svůj rytmus. Osvědčuje se mi tato posloupnost:
Chvíli vysvětluji.
Potom uvedu konkrétní příklad.
Položím otázku.
Ukážu obrázek nebo schéma.
Nechám lidi něco vyzkoušet.
Vrátím se k výkladu.
Změním tempo.
Udělám pauzu.
Při školeních tohle vnímám velmi silně – když pracuju s jedním tématem delší dobu, nemusím nutně změnit téma, aby studenti neztratili pozornost. Stačí změnit způsob, jakým s ním pracuju. Obsah zůstává, ale mění se cesta, kterou k němu lidé přicházejí.
Kolika cestami se informace může dostat dovnitř?
V NLP pracujeme s tím, jak lidé vytvářejí svou vnitřní reprezentaci zkušenosti. Něco vidíme, slyšíme, cítíme, něco si představujeme, propojujeme nové informace s tím, co už známe. A to je při prezentaci velmi užitečný pohled.
Místo otázky: „Jak jim to mám vysvětlit?“
si můžeme položit širší: „Jakými způsoby jim umožním, aby si tím vytvořili vlastní zkušenost?“
Vezměme třeba téma zpětné vazby. Mohu princip vysvětlit, ukázat jim jednoduché schéma, popsat konkrétní rozhovor mezi vedoucím a zaměstnancem. Potom mohu dát účastníkům dvě formulace a nechat je sledovat, jak každá z nich působí. Můžou si pak rozhovor vyzkoušet ve dvojici a potom společně probereme, čeho si všimli. Stále pracujeme se stejným obsahem, jen jsme k němu vytvořili několik vstupů.
Slova potřebují vytvářet dostatečně přesné obrazy
Důležitou součástí formy je i jazyk.
Řeknu například: „Potřebujeme zlepšit komunikaci v týmu.“ Věta zní srozumitelně. Jenže každý člověk si pod ní může představit něco jiného.
V NLP bychom se mohli začít ptát:
Co přesně znamená „zlepšit“?
Co konkrétně budou lidé dělat jinak?
Co budou říkat?
Čeho bude více?
Čeho si všimneme?
Jak poznáme, že se komunikace skutečně zlepšila?
A najednou se mohou objevit mnohem konkrétnější věci, například: Lidé budou problémy otevírat dříve, budou se více doptávat, po poradě bude jasné, kdo za co odpovídá. Při zadávání úkolů si budou ověřovat, zda obě strany rozumějí zadání stejně. To už jsou obrazy, které si lze představit.
Zrovna tady je skvěle použitelný NLP metamodel jazyka: pomáhá převádět obecné formulace zpátky ke konkrétní zkušenosti.
Příklad není jen ozdobou výkladu
Příklady mají v komunikaci zvláštní sílu, pomáhají nám odpovědět si na otázku:
„Jak se tohle týká mě?“
Když vysvětluju nějaký princip, snažím se proto hledat situaci, ve které se s ním člověk může skutečně potkat. Na poradě, při konfliktu, při rozhovoru s dítětem, při jednání s klientem, ve chvíli, kdy potřebuje odmítnout požadavek, nebo když dává zpětnou vazbu kolegovi.
V tu chvíli se z informace stává něco, co lze vztáhnout k vlastnímu životu a to výrazně mění způsob, jakým ji zpracujeme.
Pořadí informací
Forma není jen hlas, práce těla nebo vizuální stránka prezentace. Roli hraje také pořadí sdělovaného. Mozek průběžně hledá souvislosti a potřebuje nové informace někam zařazovat. Proto velmi pomáhá nejprve vytvořit rámec a potom do něj vkládat jednotlivé části.
Mně se osvědčuje jednoduchá struktura:
Kontext → hlavní myšlenka → vysvětlení → příklad → praktické použití.
Funguje při školení, prezentaci, poradě, psaní článku i při rozhovoru jeden na jednoho. Posluchač tak nejprve ví, o čem mluvíme a proč. Potom dostane informaci, kterou následně může pochopit a představit si ji v konkrétní situaci. A nakonec ví, co s ní může udělat.
Kongruence
V NLP věnujeme pozornost kongruenci – souladu mezi jednotlivými složkami komunikace. Pokud něco považuju za zásadní, mělo by to být nějak patrné i z mého projevu. Z hlasu, tempa řeči, mého výrazu, držení těla, z míry prostoru, který dané myšlence věnuju. Komunikujeme totiž celkem a lidé tento celek velmi citlivě vnímají.
Proto někdy nemusíme hledat ještě dokonalejší slova a věty, kterými informace přinášíme, mnohem větší efekt může mít způsob, jakým tu stávající vyslovíme.
Praktický checklist před prezentací, poradou nebo důležitým rozhovorem
Tenhle seznam si klidně uložte a projděte si ho před situací, ve které vám na výsledku opravdu záleží (pokud ho chcete v pdf, napište mi a já vám ho pošlu):
A nakonec bych přidala ještě jednu otázku:
Kdybych svůj vlastní obsah viděla jako muzejní exponát, vystavila jsem ho tak, aby se u něj člověk chtěl zastavit?
Protože i skvělá myšlenka může v záplavě ostatních informací zůstat bez povšimnutí. Naším úkolem při komunikaci je vytvořit jí prostor, světlo, souvislosti a cestu, po které k ní druhý člověk může dojít.
Právě tehdy pak forma plní svou nejlepší funkci: pomáhá obsahu skutečně vyniknout.
Dobrá komunikace dává myšlence prostor vyniknout, a druhému člověku pak svobodu rozhodnout se, co s ní udělá.
Ať se vám daří🤍
Napsat komentář