Hodnotit druhé je snadné. Často k tomu stačí vědět, jak žijí, co si myslí, čemu dávají přednost nebo jak se v určité situaci rozhodli. Z informace o člověku se velmi rychle stane soud o člověku.
Do hodnocení přitom vstupují naše vlastní hodnoty, zkušenosti, přesvědčení i představy o tom, co je správné, rozumné nebo přijatelné. Píšu o tom vlastně celkem často, ale stále mám pocit, že je třeba si to připomínat. Protože: nakolik máme právo poměřovat život druhého člověka vlastními měřítky?
Odlišnost sama o sobě ještě není problém. Někdo může chtít od života něco úplně jiného, mít jiné priority, jinak přemýšlet, jinak prožívat, jinak se rozhodovat. Pokud tím neškodí druhým, je to především jeho způsob, jak žít svůj život.
Tady přichází na řadu respekt. Myslím u schopnosti připustit, že naše představa o dobrém životě nemusí být univerzální. Jenomže zrovna v tomto bodě se často vytrácí.
Respekt neznamená souhlasit. Neznamená vzdát se vlastních hodnot ani přestat říkat svůj názor. Znamená připustit, že druhý člověk může být jiný, aniž by tím přestal být člověkem, který si zaslouží důstojnost.
Každý přemýšlí jinak. Každý má jiné priority. Každý se rozhoduje podle svých vlastních kritérií. A tak je to v pořádku.
Svět není složený z kopií jednoho správného člověka. Je složený z lidí s různými zkušenostmi, temperamenty, potřebami i způsoby uvažování. Každý z nás si nese jinou životní cestu. Jiné prostředí, jiné příběhy, jiné okamžiky, které ho formovaly.
To neznamená, že je všechno správně, ani to neznamená, že bychom měli rezignovat na vlastní hodnoty nebo přestat pojmenovávat věci, které považujeme za důležité. Jen bychom možná mohli být opatrnější v tom, kdy hodnotíme samotného člověka.
Je velký rozdíl mezi větou „S tímto názorem nesouhlasím.“ a větou „Ty jsi špatný člověk.“
První otevírá prostor pro dialog, druhá ho většinou zavírá.
Často mluvíme o svobodě jako o něčem, co chceme pro sebe. Chceme svobodu rozhodovat se, svobodu tvořit, svobodu říkat svůj názor, svobodu žít podle svých hodnot. Jenomže skutečná svoboda má ještě jednu méně pohodlnou stránku. Znamená také unést, že stejnou svobodu mají i ostatní. I ti, kteří přemýšlejí jinak než my, jejichž životní styl bychom si sami nevybrali a také ti, jejichž hodnotám nerozumíme.
Pokud jejich svoboda nezasahuje do svobody druhých a nikomu neubližuje, není naším úkolem je předělávat do vlastní představy. To bývá někdy těžší, než se zdá. Máme totiž tendenci věřit, že kdyby ostatní přemýšleli stejně jako my, svět by byl lepší. On by ale byl spíš jednotnější než lepší. A jednotnost není totéž co svoboda.
Právě různorodost nás nutí přemýšlet, zpomalit a ověřovat si, jestli naše přesvědčení opravdu stojí na pevných základech. Učí nás rozlišovat mezi tím, co je skutečně důležité, a tím, co je jen otázkou osobního vkusu nebo preferencí.
Možná bychom si proto čas od času mohli položit několik jednoduchých otázek:
- Opravdu mi vadí to, co ten člověk dělá, nebo jen to, že to dělá jinak než já?
- Hodnotím jeho konkrétní chování, nebo už jeho osobnost?
- Dávám druhým stejnou svobodu být sami sebou, jakou si přeji pro sebe?
- Dokážu zůstat věrný svým hodnotám, aniž bych druhého ponižoval?
- Nezaměňuji odlišnost za ohrožení?
Skutečný respekt přichází ve chvíli, kdy vedle sebe dokážeme existovat i přes rozdílnosti. Protože svoboda není výsada pro lidi, kteří jsou stejní jako my, je to prostor, který si zaslouží každý z nás.
Napsat komentář