Nemusíme pořád vyhrávat
Soutěžíme mnohem častěji, než si uvědomujeme. Nejen ve sportu, v práci nebo ve chvíli, kdy je skutečně potřeba někoho k něčemu vybrat. Soutěž se nenápadně dostává i do situací, ve kterých vlastně vůbec není o co soutěžit.
Kdo má pravdu, kdo toho víc ví, kdo má těžší práci, kdo je unavenější, kdo toho víc zvládá, kdo má úspěšnější děti, kdo se lépe orientuje ve světě, kdo má větší zkušenost, kdo má zajímavější život, kdo má správnější názor. Někdy dokonce soutěžíme v tom, kdo se má hůř.
Přijde mi zajímavé přemýšlet nad tím, proč vlastně potřebujeme tolik běžných situací proměňovat v poměřování sil. Porovnávání se s druhými.
Soutěžit se učíme velmi brzy
Nevím, nakolik je bojovnost a potřeba soupeřit člověku vrozená. Evolučně určitě dává smysl, že jsme citliví na své postavení ve skupině, na přístup ke zdrojům nebo na vlastní kompetenci.
Současně ale soutěžení od dětství docela vydatně trénujeme. Kdo bude první u dveří, kdo rychleji uklidí hračky, kdo dostane jedničku, kdo nejlépe nakreslí obrázek, kdo vyhraje závod, kdo se dostane na lepší školu, kdo má víc bodů, kdo je šikovnější, rychlejší, poslušnější, talentovanější, atakdále…
Samotné soutěžení samozřejmě nemusí být problém. Může být zábavné, motivující a může člověka učit zvládat výhru i prohru. Ale co se tím učíme o světě?
Třeba že vlastní výsledek získává hodnotu až ve srovnání s výsledkem někoho dalšího.
Nestačí mi běžet rychle. Potřebuji vědět, kolik lidí běželo pomaleji.
Nestačí něco umět. Potřebuji vědět, jestli to umím lépe než ostatní.
Nestačí být se svou prací spokojený. Potřebuji zjistit, jak jsem na tom vůči kolegům.
A tahle logika se s námi může docela snadno přestěhovat do dospělosti.
Když se z rozhovoru stane zápas
Hodně je to vidět v komunikaci. Někdo vysloví názor a druhý se nezajímá, co tím ten člověk myslí, ale hledá místo, kde jeho argument rozebere.
Někdo popíše zkušenost a posluchač okamžitě přidá vlastní, výraznější zážitek.
Někdo něco ví a druhý potřebuje ukázat, že to ví také a ideálně ještě trochu lépe.
Někdo řekne: „Poslední dobou toho mám opravdu hodně.“ A během několika minut se z obyčejného sdílení může stát nevyhlášené mistrovství republiky v přetížení.
Podobně soutěžíme v rodičovství, ve vzdělání, v pracovním vytížení, ve zdravém životním stylu, ve sportu, v penězích, v tom, kolik máme klientů, sledujících nebo zakázek.
A samozřejmě v diskusích na sociálních sítích. Tam asi bývá vítězství obzvláště lákavé. Dokázat druhému, že se mýlí, najít chybu v argumentu, přinést lepší zdroj, mít poslední slovo, přimět druhého uznat naši interpretaci.
Jenže otázka je, co jsme vlastně vyhráli, když druhý člověk odchází z rozhovoru ponížený, naštvaný nebo s pocitem, že jsme ho vůbec neposlouchali.
Když se z informace stane informace o mně
Seznámím vás teď s pohledem NLP.
Význam událostí nevzniká jen z toho, co se objektivně stalo. Vzniká také z toho, jaký význam tomu přisoudíme.
Kolega dostane pochvalu. To je informace o kolegovi. Jenže naše mysl ji může velmi rychle přeložit: Je lepší než já.
Někdo má větší úspěch. Já jsem tedy méně úspěšný.
Někdo ví něco, co nevím. Vypadám vedle něj hloupě.
Někdo má jiný názor a dobře ho argumentuje. Musím obhájit ten svůj.
A v tu chvíli už nereagujeme pouze na situaci. Reagujeme na význam, který jsme jí přidělili. Tohle je jeden z důvodů, proč je užitečné všímat si vlastních vnitřních procesů. Mezi tím, co udělal druhý člověk, a tím, co to znamená o nás, může být překvapivě velká mezera. V ní se právě rodí potřeba soutěžit.
Vnější reference
V NLP pracujeme také s konceptem vnitřní a vnější reference.
Při silné vnější referenci hledáme potvrzení své hodnoty, kvality nebo správnosti především venku. Potřebujeme zpětnou vazbu, hodnocení, reakce ostatních, srovnání.
A naše prostředí nám k tomu nabízí téměř nekonečné množství dat.
Počet reakcí, počet klientů, výše platu, pracovní pozice, známky (naše nebo našich dětí), velikost firmy, počet výstav, počet publikací, počet kilometrů, které jsme uběhli.
Čísla sama o sobě nic špatného nedělají. Zajímavé je sledovat, kdy se z informace, kterou nám dávají, stane měřítko vlastní hodnoty.
Protože pak potřebujeme ostatní nejen jako lidi, se kterými žijeme a spolupracujeme, ale také jako měřicí přístroje. Což vztahy docela zásadně mění.
Soutěžení mění pozornost
NLP hodně pracuje s tím, kam směřujeme pozornost. To, na co se zaměřujeme, ovlivňuje, čeho si všímáme, jak informace třídíme a jak následně reagujeme.
Když vstoupím do situace s otázkou:
Jak si vedu ve srovnání s ostatními? začnu hledat rozdíly.
Kdo je přede mnou, kdo za mnou, v čem jsem lepší, v čem zaostávám, kdo získává víc pozornosti, čí nápad byl přijat, kdo získal uznání.
Když do stejné situace vstoupím s otázkou:
Co tady můžeme vytvořit? moje pozornost začne sbírat úplně jiné informace.
Kdo co umí, co komu jde, co se můžu naučit, kde se naše schopnosti doplňují, co vznikne, když spojíme zkušenosti, co ten druhý vidí jinak než já.
Situace může být stejná, ale změnil se filtr.
Soutěžení a porovnávání může brzdit spolupráci
Je to vidět v pracovních týmech. Někdo přijde s dobrým nápadem a ostatní už nepřemýšlejí pouze nad nápadem samotným. Současně jim běží otázka, kdo s nápadem přišel, kdo za něj získá uznání, kdo bude vypadat kompetentněji anebo proč to nenapadlo je.
Je to vidět mezi podnikateli ve stejném oboru. Místo zvědavosti, co každý z nich dělá jinak a co se od sebe mohou naučit, nastupuje sledování, komu se daří víc.
Je to vidět mezi odborníky. Energie, která by mohla jít do společného hledání lepšího řešení, se spotřebuje na dokazování, čí přístup je hodnotnější.
Je to vidět i v přátelství. Jeden vypráví a druhý čeká na příležitost přidat svůj ještě zajímavější příběh.
A někdy i v partnerství, kde se začne počítat, kdo toho doma udělal víc, kdo ustoupil častěji, kdo je unavenější, kdo se víc snaží.
Najednou vedeme účetnictví tam, kde bychom měli spíš pracovat na vztazích.
Potřeba vyhrát má svou cenu
Každé vítězství potřebuje nějakého poraženého. A pokud tento princip přeneseme do vztahů, může vzniknout paradox: podaří se nám prosadit svůj názor a současně poškodíme něco, na čem nám záleží mnohem víc než na samotném názoru.
Proto stojí za to si během konfliktu položit jednoduchou otázku:
O co mi teď vlastně jde?
Chci něčemu porozumět?
Chci něco vyřešit?
Chci být vyslyšený?
Chci druhému něco předat?
Nebo chci vyhrát?
To nejsou stejné cíle. Každý z nich vede k jinému chování, jiným slovům, jiným otázkám i jinému výsledku.
Co kdyby úspěch druhého nebyl informací o nás?
Myslím, že tohle je jedna z věcí, které bychom se v dospělosti měli učit znovu:
– Někdo může být skvělý, aniž by to něco ubíralo nám.
– Někdo může vědět víc a my se od něj můžeme učit.
– Někdo může mít lepší nápad a my ho můžeme podpořit.
– Někdo může mít úspěch a jeho úspěch nemusí určovat velikost toho našeho.
– Někdo může mít pravdu a naše hodnota tím neklesne.
– A můžeme dokonce změnit názor, aniž bychom prohráli.
Pak bychom nepotřebovali tolik energie na věnování se vlastní pozici a mohli byhom ji použít na něco zajímavějšího.
Třeba na zvědavost, spolupráci, skutečné naslouchání, na vytváření věcí, které by žádný z nás sám nevytvořil. A také na vlastní růst, který nepotřebuje žádný žebříček.
Nejde mi o to, abychom přestali soutěžit.
Spíš si začít všímat, kde soutěž dává smysl a kde jsme si ji do situace přinesli jen proto, že jsme se kdysi naučili dívat se na svět jako na pořadník.
A občas si položit ještě jednu otázku: Kdybych teď nepotřeboval(a) být lepší než ten druhý, co bych v této situaci udělal(a) jinak?
I tohle je jedna z podob svobody – možnost přestat se poměřovat s druhými a sám si vybrat, podle čeho chceme žít, růst a poznávat svou vlastní hodnotu.
Ať se vám daří
🤍
Napsat komentář