
Žijeme v cyklech. Některé jsou zřetelné a snadno pojmenovatelné: střídají se roční období, pracovní týdny, školní roky, projekty, vztahy, životní etapy. Jiné cykly jsou mnohem méně nápadné. Nějakou dobu se učíme určitou věc, nějakou dobu nás zaměstnává určité téma, nějakou dobu potřebujeme být určitým člověkem, něco dokazovat, někam směřovat, o něco usilovat.
A pak přijde okamžik, kdy je ten cyklus vlastně dokončený. Jenomže my si toho mnohdy nevšimneme, a tak v něm ještě nějakou dobu pokračujeme.
Začátky totiž bývají mnohem viditelnější než konce. Začátek má datum, rozhodnutí, první krok, investovanou energii, očekávání. Konec někdy žádný takový okamžik nemá, jen si postupně začínáme všímat, že něco, co nám dlouho dávalo smysl, už jej má méně. Že někde ubývá energie, že se změnily naše priority, potřeby nebo způsob, jakým sami sebe vnímáme.
Nový cyklus nemusí začínat tím, že se před námi otevřou další dveře, může začít tím, že jsme ochotni zavřít ty předchozí.
Proč se nám tak těžko pouští
Opouštět něco, čemu jsme věnovali čas, energii, pozornost nebo kus svého života, je zvláštní disciplína. Máme totiž přirozenou tendenci navazovat. To, co jsme dělali včera, vytváří určitou představu o tom, co budeme dělat zítra. Když jsme něco dlouho považovali za důležité, stává se to součástí našeho vnitřního uspořádání. To, čemu jsme věnovali několik let života, už není pouze činností, vztahem nebo projektem. Stává se to součástí příběhu o tom, kdo jsme.
Mé oblíbené téma v NLP jsou různé logické úrovně naší zkušenosti (logické úrovně Roberta Diltse, inspirované prací Gregoryho Batesona, popisují jednotlivé roviny naší zkušenosti – prostředí, chování, schopnosti, přesvědčení a hodnoty, identitu a poslání/přesah).
Každý něco děláme, něco umíme, něčemu můžeme věřit, něco je pro nás důležité. A něco se může postupně stát součástí naší identity. Čím výše se určitá věc v našem vnitřním systému dostane, tím obtížnější může být ji opustit.
- Když deset let vedu firmu, nejsem už pouze člověk, který vlastní firmu. Mohla jsem si mezitím vytvořit identitu podnikatelky.
- Když se dlouho starám o druhé, může se péče stát součástí mé představy o sobě.
- Když jsem roky v určité profesi, skupině nebo vztahu, vytvářím kolem toho množství vazeb, významů a očekávání.
V takové chvíli už se změna netýká jen toho, co přestanu dělat. Začne se dotýkat otázky: Kdo budu, když tohle opustím?
Tohle je jeden z důvodů, proč zůstáváme v ukončených cyklech déle, než potřebujeme.
Čas, který jsme něčemu věnovali, nebyl zálohou na budoucnost
S pouštěním a opouštěním souvisí ještě jedna zajímavá věc: Čím více jsme do něčeho vložili, tím silnější může být potřeba pokračovat. Pět let. Deset let. Dvacet let. Tolik práce, energie, rozhodnutí, tolik zkušeností…
A tak můžeme mít pocit, že opustit něco by znamenalo znehodnotit všechno, co tomu předcházelo.
Minulost ale nepotřebuje pokračování, aby měla hodnotu. Něco mohlo být důležité deset let a jedenáctý rok už být nemusí. Některý vztah nás mohl mnoho naučit, a přesto se uzavřít. Nějaká práce mohla být přesně tím, co jsme v určitém období potřebovali, ale dnes už nás neposouvá ani nenaplňuje. Určitá myšlenka nás mohla dovést na místo, ze kterého už potřebujeme pokračovat jinam. To, že něco skončí, zpětně nemaže význam toho všeho.
Proto je důležité učit se vědomě nechat minulost hodnotnou, aniž bychom ji museli prodlužovat.
Náš mozek má rád pokračování
Z pohledu NLP je zajímavé sledovat, jak silně naše současné chování ovlivňují vytvořené vzorce. Čím častěji nějakým způsobem reagujeme, přemýšlíme nebo jednáme, tím dostupnější pro nás tento způsob bývá. Vytváříme strategie, automatizujeme postupy, spojujeme situace s určitými stavy, významy a reakcemi.
To je velmi užitečné. Nemusíme každé ráno znovu vymýšlet, jak si vyčistit zuby, jak řídit auto nebo jak se přihlásit do počítače.
Stejný princip se ale týká i mnohem složitějších oblastí. Máme své způsoby rozhodování, své role, reakce, představy o tom, co „se teď bude dít“. Díky tomu se může stát, že něco vnějšího už je dávno ukončené, zatímco naše vnitřní strategie stále pokračuje.
- Člověk už změnil práci, ale stále v hlavě vede rozhovory se svým bývalým šéfem.
- Děti už dávno vyrostly, ale rodičovská role se stále řídí pravidly z doby, kdy jim bylo deset.
- Projekt skončil, ale my dál přemýšlíme o tom, co jsme měli udělat jinak.
Nestačí tedy něco ukončit v realitě (na úrovni prostředí a chování), potřebujeme to ukončit také ve své vnitřní mapě.
Význam rituálů
Lidé odjakživa vytvářeli přechodové rituály. Bývají spojené s narozením, dospíváním, svatbou, smrtí, odchodem, návratem, změnou společenské role nebo začátkem nové etapy. Jsou důležité, a to nejen kvůli tradici. Dávají změně hranici:
předtím – potom.
Náš život většinou žádné ostré hranice nemá. Jednotlivé fáze se přelévají jedna do druhé. Včerejší já se ráno neprobudí jako někdo úplně jiný.
Rituál ale dokáže abstraktní změnu převést do konkrétní zkušenosti. Něco uděláme, vyslovíme, odložíme, někam přijdeme nebo odněkud odejdeme a něco tím symbolicky uzavřeme. Tím dáváme svému mozku další informaci:
Tahle etapa je dokončená. Teď začíná jiná.
Nemusíme kvůli tomu samozřejmě vytvářet složité obřady. Přechodovým rituálem může být i poslední návštěva místa, dopis, který nikam neodešleme, nákup školní aktovky, vyklizení pracovního stolu, procházka, při níž si vědomě projdeme uplynulé období, nebo několik vět napsaných do zápisníku. Podstatné je, že změně dovolíme mít svůj okamžik.
Pouštět bez lítosti
Lítost je zvláštní způsob, jakým se vztahujeme k minulosti. Vytváříme si alternativní scénáře. Co by bylo, kdybych tehdy zvolil jinak? Co kdybych ještě chvíli vydržel? Co kdybych odešel dřív? Co kdybych něco řekl, neřekl, udělal, odmítl? Náš mozek umí takových alternativních verzí reality vyrobit téměř nekonečné množství.
V NLP pracujeme s myšlenkou, že význam zkušenosti není pevně uložený uvnitř události. Význam vytváříme hlavně tím, jak zkušenost reprezentujeme, kam zaměřujeme svou pozornost a do jakého kontextu událost zasadíme.
Proto jsou mnohem užitečnější otázky:
- Co mi tato etapa dala?
- Co jsem se díky ní naučil?
- Co z ní si chci vzít s sebou?
- Co už s sebou nést nepotřebuji?
- Kým jsem díky ní dnes?
- A co je teď připravené skončit?
Takové otázky minulost nepřepisují. Pomáhají jí najít místo.
Mezi dvěma cykly
Existuje ještě jedna fáze, která bývá nepohodlná. Je to chvíle nebo období, kdy staré už skončilo a nové ještě pořádně nezačalo. Nemáme se čeho pevně chytit. Předchozí struktura zmizela a nová ještě nemá jasné obrysy.
V této fázi můžeme mít tendenci něco honem rychle vytvořit, zaplnit tu mezeru. Nový projekt, plán, nový vztah, nový cíl, novou identitu. Jen aby mezi tím nezůstalo prázdné místo.
Zrovna toto prázdné místo ale může být velmi cenné, protože v čase mezi dvěma cykly vzniká prostor, ve kterém se můžeme znovu ptát:
- Co chci teď?
- Co je pro mě důležité dnes?
- Které svoje představy už pouze opakuji?
- Co si do další etapy beru proto, že to skutečně chci, a co proto, že jsem na to zvyklý?
- Jak bych si další období uspořádal, kdybych nemusel automaticky navazovat na předchozí?
Je možné, že potřebujeme umět chvíli zůstat právě tady, v prostoru, který ještě není zaplněný.
Ne všechno si musíme vzít s sebou
Když přecházíme z jednoho období do druhého, často přemýšlíme především o tom, co nového chceme: jaké nové cíle, zkušenosti a možnosti.
Zkuste si před začátkem každého nového cyklu položit také opačnou otázku:
- Co do něj nechci přenést?
- Který způsob přemýšlení už dosloužil?
- Které očekávání už mi nepatří?
- Který závazek vůči sobě stále plním, přestože vznikl před mnoha lety?
- Kterou roli už nepotřebuji?
- Které „musím“ vzniklo v životě, který už nežiju?
- Který příběh o sobě stále vyprávím, přestože jsem se mezitím změnil?
Nový začátek nemusí znamenat jen přidávání, může vznikat právě ubíráním.
Kde začíná svoboda
Svobodu často spojujeme s možností volit. Ve skutečnosti je její význam mnohem širší a můžeme do ní zahrnout i jednu superschopnost: umět něco pustit.
Dovolit některým věcem, aby byly dokončené. Nepotřebovat je zachraňovat, prodlužovat ani jim dodatečně hledat další využití. Nechat je být součástí svého příběhu, aniž bychom z nich museli dělat jeho další kapitolu.
Každý nový cyklus potřebuje určitý prostor. A ten nevznikne tím, že konečně zjistíme, co dalšího máme udělat, ale tím, že se podíváme na něco, co nás dlouho provázelo, vezmeme si z toho všechno, co nám to dalo, a dovolíme si říct:
Tohle bylo důležité. A teď už můžu jít dál.
Ať se vám daří 🤍

Napsat komentář