Začátky máme většinou rádi. Nový školní rok, nová práce, nový projekt, nový kurz, vztah, stěhování, nový režim, návrat po dovolené… Rozhodnutí, že odteď budeme něco dělat jinak. Je v tom něco svěžího, něco, co otevírá nové čerstvé možnosti.
Jenomže každý nový začátek má zároveň jednu stránku, na kterou někdy trochu zapomínáme: musíme se mu přizpůsobit. A přizpůsobování stojí energii.
I příjemná změna je pořád změna
Když se něco v našem životě změní, nestačí to jen přijmout jako informaci. Potřebujeme si postupně vytvořit nový způsob fungování. Najít nový rytmus, zjistit, co se od nás očekává, naučit se orientovat v novém prostředí, poznat se s lidmi, vytvořit si nové návyky. Přestat spoléhat na některé automatismy, které nám doteď fungovaly.
Najednou musíme věnovat pozornost věcem, nad kterými jsme dříve vůbec nepřemýšleli. Vzpomeňte si na první dny ve své první práci. Potřebovali jste se zorientovat: kde co je, kdo co řeší, komu se co posílá, kdy se chodí na oběd, jak spolu lidé komunikují, co se tady považuje za samozřejmost.
Za pár měsíců nad většinou z těch věcí už nepřemýšlíme. Na začátku ale zabírají velkou část naší pozornosti a berou si hodně energie.
Podobně to funguje i u mnohem menších změn.
Září bývá tak trochu náraz
Pro rodiče je v tomhle směru září dost zajímavé období. Děti nastupují do školek a škol, některé poprvé. Mění se rozvrhy, kroužky, doprava i ranní režim. Po létě se rozbíhá práce, přibývají termíny, projekty a povinnosti. Začínají kurzy a nejrůznější aktivity, kalendáře se znovu zaplňují.
Žádná z těchto změn obvykle nezůstává izolovaná. Nový rozvrh dítěte změní ráno rodičům, jiný čas kroužku ovlivní pracovní dobu, nová pracovní povinnost ukrojí čas, který byl dříve určený něčemu jinému. Jedna malá změna se propíše do několika dalších míst.
Člověk potom může mít pocit, že se vlastně nic dramatického neděje, a přesto je unavenější, podrážděnější nebo roztěkanější. Dává to smysl, jeho systém totiž právě zpracovává spoustu nových proměnných.
Někdy si tlak vytváříme představou, jak rychle bychom si měli zvyknout
Nový režim funguje třetí den a my už jsme nespokojení, že nám ještě nepřipadá hladký a přirozený. Stále se stává, že něco zapomeneme, nestihneme, špatně si odhadneme čas. Večer jsme unavení dřív než obvykle a nemáme chuť na věci, na které jsme ještě před měsícem energii měli.
Takže snadno můžeme nabýt pocitu, že: Už bych to přece měl/a zvládat.
Tahle myšlenka umí být mnohem větším zdrojem tlaku než samotná změna. Je užitečné uvědomit si, že přizpůsobení není rozhodnutí, ale proces.
Staré automatismy přestaly fungovat, nové ještě nevznikly
Naše běžné fungování je z velké části postavené na věcech, které už nemusíme vědomě řešit. Víme, kdy vstát, jak dlouho nám něco trvá, co si připravit, jak postupovat, co bude následovat. Automatismy šetří obrovské množství mentální energie a každá změna je na chvíli rozbije.
Právě toto období mezi „staré už nefunguje“ a „nové už funguje samo“ může být nepříjemné. Je třeba víc přemýšlet, plánovat, víc hlídat, být obezřetní, častěji dělat nová rozhodnutí. Proto můžeme být po dni plném zdánlivých maličkostí až překvapivě vyčerpaní.
Nemusíme zvládnout všechno naráz
Při změně máme někdy tendenci začít okamžitě optimalizovat celý život. Když už zavádíme nový režim, tak pořádně. Rozhodneme se, že budeme dřív vstávat, lépe jíst, pravidelně cvičit, efektivněji pracovat, méně používat telefon, chodit dřív spát a konečně si uděláme systém v diáři.
Jenže adaptační období nebývá tou nejlepší chvílí pro přidávání dalších změn. Naopak, mnohem užitečnější bude položit si otázku:
Co teď opravdu potřebuju, aby fungovalo, a co může ještě chvíli počkat?
Tím si nevytváříme nižší nároky, jen rozumněji a citlivěji zacházíme se svou kapacitou.
Ne každé nepohodlí je signál, že jsme se rozhodli špatně
Tohle považuji u nových začátků za obzvlášť důležité. Když je nám v nové situaci nepříjemně, můžeme to totiž začít interpretovat:
Možná to nebylo dobré rozhodnutí.
Možná na to nemám.
Možná mi to nesedí.
Možná jsem měl/a zůstat tam, kde jsem byl/a.
Jenže pocit nejistoty může znamenat prostě jen to, že ještě nemáme mapu.
V NLP často pracujeme s předpokladem, že mapa není teritorium⃰. V nové situaci může být naše mapa zpočátku velmi strohá. Chybí nám zkušenosti, souvislosti a orientační body. Tak ji teprve kreslíme.
Po několika dnech už něco známe, po pár týdnech víme mnohem víc. To, co nás první den zahlcovalo, později téměř nevnímáme. Proto je fajn s velkými soudy nad novou situací chvíli počkat.
Co může adaptaci usnadnit
Především nepřidávat ke změně zbytečně další tlak.
· Pomáhá počítat s tím, že nějakou dobu budeme potřebovat větší rezervu, časovou, mentální i emoční.
· Pomáhá zjednodušovat věci, které zjednodušit jdou.
· Připravit si něco večer místo ráno. Nechat mezi dvěma povinnostmi větší mezeru.
· Zapsat si věci, které jsme dříve nosili v hlavě.
· Na pár týdnů ubrat něco, co není nezbytné.
· A také průběžně sledovat, co už se podařilo.
Adaptace bývá nenápadná. Jednoho dne už nemusíme přemýšlet, kudy jet, přestaneme kontrolovat rozvrh pětkrát denně, známe jména, víme, co si vzít s sebou, ráno proběhne bez chaosu. Nová situace se pomalu stává známou.
Každý potřebuje jiné množství času
Někdo se vrhne do nového prostředí a za dva dny působí, jako by tam byl odjakživa, jiný nejprve pozoruje, potřebuje pochopit souvislosti a vytvořit si pocit jistoty. Dospělí i děti.
Rychlost adaptace není soutěž ani měřítko schopností. Proto stojí za to být v obdobích změn trochu pozornější nejen k sobě, ale i k lidem kolem nás. Člověk, který reaguje podrážděně, zapomíná nebo potřebuje víc času, nemusí být líný, neschopný ani nepříjemný.
Třeba se jen snaží zorientovat v něčem, co ještě není jeho běžným světem.
Totéž potřebujeme občas dovolit i sami sobě.
Ať se vám daří 🤍
⃰O tomto tématu (mapa světa – MOW) si můžete více přečíst například ve článcích: Svoboda myšlení a nebo Absolutní pravda a otevřená mysl
Napsat komentář