Jak svobodně přemýšlíme?
Když mluvíme o svobodě, většinou přemýšlíme o tom, co můžeme dělat. Kam můžeme jít, co můžeme říkat, o čem můžeme rozhodovat, co si můžeme zvolit.
Méně často přemýšlíme o tom, nakolik jsme svobodní ve způsobu, jakým přemýšlíme.
Protože možnost volby ještě neznamená, že ji skutečně využíváme.
Můžeme mít před sebou deset otevřených dveří a přesto stále chodit jedněmi. Ne kvůli tomu, že by nám někdo ty ostatní zavřel, ale prostě si jich naše mysl nevšímá.
Důvodem jsou různé styly myšlení neboli metaprogramy.
Nejde o to, nad čím přemýšlíme, ale jak přemýšlíme.
Metaprogramy jsou určité preference ve způsobu, jakým zpracováváme informace.
Ovlivňují, čeho si všímáme, podle čeho se rozhodujeme, co nás motivuje, jak reagujeme na změnu, jak přijímáme informace nebo třeba co potřebujeme k tomu, abychom se do něčeho pustili.
Nejsou to neměnné vlastnosti osobnosti. A už vůbec nejde o jednoduché rozdělení lidí do několika škatulek.
V různých situacích můžeme používat různé styly. Přesto míváme své oblíbené cesty. Některé používáme tak často, že už si jich ani nevšímáme.
Proto vnímám riziko, že se metaprogramy mohou dotýkat míry naší svobody.
Kolik možností skutečně vidíme?
Jedním ze stylů myšlení je například zaměření se na možnosti nebo procedury/postupy.
Člověk zaměřený na možnosti snadno přemýšlí o tom, co všechno by se dalo udělat. Vidí alternativy, nové cesty, další varianty.
Člověk preferující procedury přirozeně hledá způsob, jak danou věc udělat. Potřebuje vědět, co následuje po čem, jaký je systém a jak se dostat od začátku k výsledku.
Obojí může být velmi užitečné. Například:
· Možnosti: Firma chce oslovit novou skupinu zákazníků. Člověk preferující možnosti začne hledat různé cesty, formáty, spolupráce a nové způsoby, jak se k nim dostat. Jeho styl je užitečný tam, kde je potřeba objevovat alternativy a přicházet s novými řešeními.
· Procedury: Firma zavádí nový systém práce s objednávkami. Člověk preferující postupy dokáže dobře uchopit jednotlivé kroky, jejich pořadí a návaznosti a vytvořit způsob práce, který se dá opakovat. Jeho styl je užitečný tam, kde je potřeba vytvořit funkční proces a spolehlivě ho dodržovat.
Z hlediska svobody je ale zajímavá jiná otázka:
Dokážu svůj obvyklý způsob myšlení opustit ve chvíli, kdy mi přestává sloužit?
Dokážu hledat další možnosti, když mě známý postup nikam neposouvá?
A dokážu naopak jednu z možností vybrat a vytvořit z ní konkrétní cestu, když už se dlouho pohybuji mezi desítkami variant?
Ne vždy potřebujeme více možností, někdy potřebujeme získat větší volnost v tom, jak s nimi zacházíme.
Podle koho poznám, že je moje rozhodnutí správné?
Další metaprogram se týká vnitřní a vnější reference.
Někdo při rozhodování více vychází z vlastního úsudku. Potřebuje si sám vyhodnotit, jestli něco dává smysl, jestli je výsledek dobrý, jestli se rozhodl správně.
Jiný člověk přirozeně více pracuje se zpětnou vazbou zvenčí. Zajímá ho názor ostatních, jejich reakce, doporučení, zkušenosti nebo hodnocení.
I tady se můžeme ptát na svobodu.
Kolik prostoru má při mém rozhodování můj vlastní úsudek?
Kolik prostoru dávám informacím od druhých?
A především: umím tento poměr měnit podle situace?
Člověk může být velmi samostatný a současně přehlížet cennou zpětnou vazbu. Stejně jako může mít před sebou dostatek prostoru k vlastnímu rozhodnutí, a přesto stále potřebovat další potvrzení.
Svoboda v tomto případě nemusí spočívat v tom, že se přikloníme k jednomu pólu, může spočívat ve schopnosti používat oba.
Co mě vlastně uvádí do pohybu?
Tento styl myšlení se týká toho, zda nás více motivuje směřování k něčemu, nebo od něčeho (k cíli / od problému).
Někteří lidé velmi snadno pracují s představou toho, čeho chtějí dosáhnout. Potřebují cíl, výsledek, něco, k čemu mohou směřovat.
Jiní si mnohem rychleji všimnou toho, čemu chtějí zabránit, co už nechtějí zažívat nebo co potřebují vyřešit.
To se může výrazně promítat do našich rozhodnutí.
A znovu můžeme zkoumat svoji volnost:
Umím se dívat oběma směry?
Vím, od čeho potřebuji odejít, a zároveň kam chci dojít?
Dokážu si všimnout rizika a současně neztratit ze zřetele to, co chci vytvořit?
Čím více způsobů máme k dispozici, tím méně jsme odkázáni na jediný automatismus.
A co když přijde změna?
Zajímavý je také proaktivní a reaktivní styl myšlení.
Když přijde nová situace, někdo má tendenci poměrně rychle jednat. Začne zjišťovat, zařizovat, zkoušet, posouvat věci dopředu.
Jiný potřebuje nejprve získat dostatek informací, porozumět situaci, promyslet souvislosti a teprve potom reagovat.
Ani tady nejde o hledání „správného“ stylu myšlení. Mnohem zajímavější je sledovat, zda máme svůj styl k dispozici, nebo má on k dispozici nás.
Umím se zastavit, když jednám příliš rychle?
Umím udělat první krok, když už mám informací dost?
Dokážeme vystoupit ze svého obvyklého způsobu myšlení?
Metaprogramy samy o sobě naši svobodu neomezují. Potřebujeme je. Pomáhají nám třídit obrovské množství informací a rychleji se orientovat.
Jenže čím automatičtěji je používáme, tím méně vědomě se rozhodujeme.
Člověk může být přesvědčený, že „taková prostě je situace“, a přitom si neuvědomit, jak významně se na ní podílí způsob, jakým ji jeho mysl třídí.
Může vidět především rizika, může potřebovat souhlas okolí, může hledat další a další možnosti, nebo se držet známého postupu, může čekat na dostatek informací, nebo okamžitě jednat.
A protože svůj způsob zpracování situace prožíváme zevnitř, snadno jej zaměníme za situaci samotnou.
Jedna ze základních myšlenek NLP zní: mapa není území.
Naše zkušenost se světem není svět samotný. Je to jeho zpracovaná podoba. Něčeho si všimneme více, něčeho méně. Něčemu přikládáme větší význam. Některé informace vyhledáváme téměř automaticky. Metaprogramy jsou součástí této mapy.
Svobodu nezískáme tím, že svůj styl odstraníme
Když zjistím, že mám v určité situaci silnou vnější referenci, nemusím se jí zbavovat.
Když preferuji postupy, nemusím se předělat na člověka možností.
Když potřebuji nejprve přemýšlet a potom jednat, nemusím se nutit do permanentní akce.
Můžu ale začít pozorovat, co můj obvyklý způsob myšlení v dané situaci vytváří.
A potom si položit otázku:
Je to právě teď způsob myšlení, který chci použít? Je užitečný?
To už je podle mě velmi praktická podoba práce na vnitřní svobodě.
Není to svoboda bez hranic, vlivů a automatických procesů, spíš postupně rozšiřovaná schopnost všimnout si vlastního nastavení a získat mezi podnětem a reakcí o něco větší prostor pro svobodnou volbu.
Číst myšlenky druhých a trochu i svoje
Styly myšlení samozřejmě nejsou zajímavé jen pro sebepoznání. Když je začneme rozpoznávat u druhých, začne pro nás být mnohem srozumitelnější i jejich komunikace.
Proč jeden člověk potřebuje slyšet možnosti a druhý konkrétní postup, proč někomu pomůže zpětná vazba a jiný si potřebuje věc nejprve vyhodnotit sám, proč někdo reaguje rychle a jiný potřebuje čas, proč jednoho osloví cíl a druhého informace o tom, čemu se díky změně vyhne.
Najednou nemusíme tolik hádat, co se v druhých děje. Můžeme lépe poslouchat jejich jazyk, všímat si toho, jak informace třídí, a přizpůsobit tomu svoji komunikaci.
Totéž můžeme dělat sami se sebou.
A pokud chceme naplňovat svou vnitřní svobodu, je užitečné přijmout, že nemusíme přemýšlet pokaždé stejným způsobem jen proto, že je nám důvěrně známý.
Čtení myšlenek
Stylům myšlení (a je jich mnohem více) se věnuji na jednodenním workshopu Čtení myšlenek.
Budeme se učit metaprogramy rozpoznávat v běžné komunikaci, všímat si jejich vlivu na rozhodování, motivaci a chování a hlavně s nimi prakticky pracovat.
Proto, abychom měli v komunikaci i ve vlastním přemýšlení více možností, co udělat s tím, co právě vidíme a slyšíme.
Více možností znamená také o něco větší svobodu.
Ať se vám daří 🤍
Napsat komentář