Otázka je způsobem, jak získat informaci. Informace jsou k dispozici, dokud ale nepoložíme vhodnou otázku, nedostaneme se k nim.
Dobrá otázka
Někdy stačí jen jedna šikovně položená otázka a člověk začne přemýšlet úplně jinak. A nemluvím jen o otázkách kladených druhému člověku, ale i o těch, které si pokládáme sami sobě.
Dobrá otázka v sobě nemá schovanou správnou odpověď, naopak. Nechává dostatek prostoru. Proto mají otázky v komunikaci takovou sílu.
Když nám někdo něco sdělí, dostáváme hotový obsah. Můžeme s ním souhlasit, pochybovat o něm, odmítnout ho, zapamatovat si ho nebo ho za chvíli pustit z hlavy.
Když ale dostaneme otázku, děje se něco jiného. Mozek začne hledat odpovědi.
Otázka řídí pozornost
Naše pozornost má omezenou kapacitu. V každém okamžiku je kolem nás i v nás mnohem více informací, než jsme schopni vědomě zpracovat. Takže otázka funguje trochu jako zadání pro naši pozornost.
V tu chvíli začneme mezi množstvím informací hledat právě to, co odpovídá položené otázce. Vybavujeme si zkušenosti, porovnáváme, třídíme, propojujeme souvislosti.
Jiná otázka může nad stejnou situací otevřít úplně jinou část naší zkušenosti.
· Co mi tady vadí?
· Co vlastně potřebuji?
· Čeho se snažím dosáhnout?
· Co je pro mě opravdu důležité?
· Co bych chtěl/a zachovat?
Každá z těchto otázek vede pozornost trochu jinam, i když můžou všechny souviset se stejnou zkušeností. S otázkou se tedy mění i to, čeho si všimneme a kam zaměříme svou pozornost.
Odpověď si musíme vytvořit
Dobrá otázka po nás nechce pouze přijmout cizí myšlenku, naopak nás nutí vytvořit si vlastní.
A při tom se zapojují naše zkušenosti, vzpomínky, hodnoty, přesvědčení, představy i jazyk, kterým sami se sebou mluvíme. Začneme prohledávat svoji vlastní mapu světa.
Proto má odpověď, ke které dojdeme sami, větší váhu než stejná věta vyslovená někým druhým. Protože je naše. Vznikla uvnitř našeho vlastního systému zkušeností a významů.
S vlastní odpovědí se hůř polemizuje
Když někomu řekneme:
„Tohle je pro tebe důležité.“
Objeví se okamžitě nějaká vnitřní reakce. Opravdu? Jak to můžeš vědět? Kdo to říkal? Proč si to myslíš? (Může to být ale také reakce: Konečně mi někdo rozumí! Záleží na kontextu.)
Když se zeptáme:
„Co je na tom pro tebe důležité?“
Měníme tím autora informace. Tím tomu sdělení dáváme úplně jinou psychologickou váhu.
Druhý člověk už nereaguje na náš výklad jeho situace, ale formuluje svůj vlastní. Musí něco pojmenovat, dát tomu význam a mnohdy si přitom uvědomí něco, co do té chvíle věděl jen neurčitě. Samotné vyslovení odpovědi může myšlenku výrazně zpřesnit.
Otázky pomáhají zpřístupnit to, co už někde vzadu víme
Spoustu věcí o sobě víme, aniž bychom je měli jasně formulované. Víme, že nám někde není dobře, že něco chceme změnit, že nám na něčem záleží, že se v určité situaci opakovaně rozhodujeme podobně, že jsme v něčem zacyklení. Ale až otázka nás někdy přiměje toto neurčité vědění převést do slov, verbalizovat ho a teprve si ho uvědomit.
· Co přesně mi na tom vadí?
· Kdy to začalo být problémem?
· Co bych potřeboval/a, aby se změnilo?
· Podle čeho poznám, že je to lepší?
· Co mi brání udělat první krok?
Ve chvíli, kdy hledáme odpověď, současně strukturujeme vlastní zkušenost. To, co bylo dosud pocitem, dojmem nebo směsí různých myšlenek, může začít dostávat konkrétnější tvar.
Otázky vytvářejí další otázky
Dobrá otázka nemusí vést k jediné definitivní odpovědi. Často se stane, že otevře další vrstvu.
· Co vlastně chci?
· A proč to chci?
· Co mi to přinese?
· Co je na tom pro mě důležité?
· A co je ještě důležitější než to?
Najednou se dostáváme od první automatické odpovědi hlouběji – k hodnotám, kritériím, přesvědčením, očekáváním, obavám, potřebám nebo vlastnímu způsobu rozhodování.
Umění ptát se je mnohem víc než jen schopnost vytvořit větu s otazníkem na konci. Záleží na tom, na co se ptáme, jak se ptáme, v jakém pořadí otázky klademe a kam jimi vedeme pozornost druhého člověka. A velmi také na tom, zda dokážeme jeho odpovědi opravdu naslouchat a navazovat na ni v další komunikaci.
Při svých kurzech mám samozřejmě spoustu příležitostí něco vysvětlovat. Předávat informace, popisovat principy, ukazovat souvislosti. Je ale velký rozdíl mezi tím, co člověk slyšel, a tím, na co přišel. To druhé bývá mnohem silnější.
Proto se neučíme jen mluvit, učíme se také ptát. Pracujeme s tím, jak otázkami získávat přesnější informace, jak odhalovat způsob přemýšlení druhého člověka, jak mu pomoci podívat se na situaci z jiné perspektivy i jak otázkou otevřít prostor pro změnu.
Většinou tedy není nejcennější vědět, co druhému říct, ale vědět, na co se ho zeptat.
Umění přesně formulovat otázky a pracovat s tím, co nám druhý skutečně sděluje, je také součástí mého dvoudenního workshopu verbální komunikace v Olomouci.
Napsat komentář