Jsou bolesti, které těžko umíme lokalizovat. Nemají přesné místo a nedají se snadno změřit. Někdy ani neumíme říct, co přesně nás bolí, jen víme, že něco uvnitř ztěžklo. Že věci, které ještě nedávno byly samozřejmé, najednou vyžadují úsilí, že se hůř dýchá, hůř soustředí, hůř usíná a že některá slova nás zasáhnou víc než obvykle.
Říkáme tomu bolest na duši. A přestože duši neumíme ukázat na rentgenu, to, co prožíváme, je velmi skutečné.
Bolí to a není to vidět
Psychická bolest nevzniká jen v našich myšlenkách. Prožívá ji celý organismus.
Mozek nepracuje s našimi zkušenostmi jako nezúčastněný zapisovatel událostí, neustále jim přisuzuje význam. Vyhodnocuje, co pro nás znamenají, co ohrožují, co jsme ztratili, co potřebujeme chránit a na co se máme připravit. Tento význam bývá pro intenzitu bolesti podstatný.
Rozchod může znamenat ztrátu člověka, ale také ztrátu společné budoucnosti, role, jistoty nebo představy o sobě. Odmítnutí se může dotknout potřeby někam patřit. Zrada zasáhne důvěru. Ponížení sebeúctu. Smrt blízkého člověka celý svět, který jsme s ním měli spojený. Nebolí nás jen to, co se stalo, ale také všechno, co se tím změnilo.
Tělo na tento význam reaguje. Mění se napětí svalů, dech, spánek, pozornost, chuť k jídlu, schopnost odpočívat. Mysl se k události vrací, přehrává ji, hledá vysvětlení, doplňuje nezodpovězené otázky. Nervový systém může zůstávat dlouho ve zvýšené pohotovosti, proto může psychická bolest člověka skutečně vyčerpat.
Bolest jako zpráva
Stojí za to nedívat se na bolest pouze jako na něco, čeho je potřeba se co nejrychleji zbavit. Bolest je emoce. A emoce mají informační hodnotu. Ukazují nám, že bylo dotčeno něco, na čem nám záleží.
Bolest může říkat třeba:
- Tohle pro mě bylo důležité.
- Tady jsem něco ztratil/a.
- Tady byla překročena moje hranice.
- Tady jsem příliš dlouho šel/šla proti sobě.
- Tady jsem potřeboval/a něco, co jsem nedostala.
- Tady se rozpadla představa, na které jsem stavěl/a.
- Tady potřebuju čas, abych dokázal/a přijmout novou skutečnost.
Ne každá zpráva, kterou v bolesti uslyšíme, bude přesná. Silná emoce umí naše vnímání slušně zúžit. Právě proto má smysl naslouchat jí pozorně, nikoli slepě.
Sebeúcta
Sebereflexe v bolesti může snadno sklouznout k soudu nad sebou samým.
Proč jsem to dovolil/a? Proč jsem to nepoznal/a dřív? Proč mě to pořád bolí? Proč už nejsem dál? Co je se mnou špatně?
Jenže bolest není příliš užitečná pozice pro soudní proces se sebou samým. Sebeúcta se v takové chvíli může projevit úplně prostě: brát vážně vlastní prožívání, aniž bychom z něj okamžitě vyvozovali rozsudek o své hodnotě.
Můžeme se proto ptát jinak:
- Co přesně mě na tom bolí?
Ne co by mě mělo bolet, ale co bolí skutečně.
- Čeho jsem se v té situaci musel/a vzdát?
Někdy je odpověď překvapivá. Zjistíme často, že nejde o člověka, práci nebo konkrétní událost, ale o pocit bezpečí, uznání, vlastní důležitosti, příslušnosti nebo budoucnosti, kterou jsme si už začali představovat.
- Které moje hodnoty byly zasaženy?
Důvěra? Věrnost? Spravedlnost? Blízkost? Svoboda? Respekt? Jistota?
- Co teď potřebuju chránit?
A také:
- Co už nechci dál opouštět sám/a v sobě?
Tahle otázka je velmi důležitá. Sebeúcta není jen způsob, jak o sobě přemýšlíme. Je poznat také v tom, co si dovolíme cítit, čemu věnujeme pozornost, jaké hranice vytváříme a jak se sebou zacházíme ve chvíli, kdy se zrovna necítíme být silní.
Mysl chce bolest uzavřít
Když se stane něco emočně významného, mysl má tendenci se k tomu vracet. Přehrává rozhovory, hledá okamžik, kdy se něco změnilo a vytváří jiné verze minulosti. Přemýšlí, co jsme mohli říct, udělat, poznat nebo pochopit dřív.
Je v tom určitá logika. Mozek se snaží zkušenost zpracovat, porozumět jí a vytvořit z ní něco, podle čeho se dokáže orientovat příště. Potíž nastává tehdy, kdy už nehledáme nové porozumění, ale opakujeme stále stejný vnitřní okruh.
V NLP bychom mohli sledovat také formu tohoto vnitřního prožívání. Jakým způsobem si událost znovu zpřítomňujeme? Jaké obrazy si vytváříme? Co si říkáme? Čím hlasem? Jak často? Kam při tom směřuje naše pozornost?
Protože bolest může patřit minulosti, zatímco způsob, jakým ji v sobě znovu vytváříme, probíhá právě teď.
Tím nepopíráme, co se stalo. Jen postupně získáváme větší vliv nad tím, jakou podobu bude mít tato zkušenost uvnitř nás dnes.
Co nám může pomoci vykročit
Vykročit neznamená rozhodnout se, že od zítřka už bolet nebude. Některé věci potřebují čas. Někdy je potřeba rozhovor, někdy ticho, jindy konkrétní rozhodnutí. A některé bolesti jsou natolik silné nebo dlouhodobé, že je dobré přizvat odbornou pomoc.
Můžeme ale hledat první pohyb. Zkuste si položit několik otázek:
- Co teď skutečně potřebuji – v nejbližších dnech, ne jednou v budoucnosti?
- Co z toho mohu ovlivnit?
- Kde potřebuji vytvořit hranici?
- Komu mohu říct pravdu o tom, jak mi je?
- Co mě teď zbytečně vrací zpátky do bolesti?
- Co mi pomáhá vracet se do přítomnosti a do kontaktu se sebou?
- Jaký jeden malý krok by byl výrazem úcty k sobě?
V těžkých chvílích nemusíme vědět, jak vyřešit celý svůj život. Může stačit vědět, jak se k sobě zachovat dnes.
Bolest se nemusí stát identitou
Když něco bolí dlouho, snadno se to začne vplétat do toho, kým jsme. Z události vznikne příběh, z příběhu vysvětlení a z vysvětlení někdy identita.
Proto je důležité oddělovat:
- Tohle se mi stalo.
- Tohle teď prožívám.
- Tohle to pro mě znamenalo.
- Přesto je to jen část mého příběhu.
Bolest v nás může něco změnit. Může nás přimět přehodnotit vztahy, hranice, očekávání i vlastní rozhodnutí. Může nám ukázat něco, čemu jsme dlouho nevěnovali pozornost. Nemusíme jí za to být vděční, stačí ji slyšet. A postupně hledat, co potřebujeme udělat s tím, co jsme uslyšeli.
Je to takový speciální druh svobody. Nezískáme ji ve chvíli, kdy už nic nebolí, ale ve chvíli, kdy bolest přestává rozhodovat za nás. Kdy ji dokážeme vnímat, rozumět její zprávě, respektovat vlastní zranitelnost a přesto si znovu začneme vybírat, kam půjdeme dál.
Ať se vám daří 🤍
- e-book EMOCE – 13 tipů pro práci s emocemi
- jiné e-booky
- článek 5 svobod Virginie Satir
- emailový kurz Probuďte svou sebeúctu
Napsat komentář