Pokud máte doma dítě školního věku, určitě už jste na to narazili.
Six seven. 6 7.
Dvě čísla, často doprovázená zvláštním pohybem rukou. Dítě se směje, další dítě se přidá. Dospělý se ptá, co to znamená. A pravděpodobně se nic moc nedozví (a někteří pak napíšou rozhořčený příspěvek, že co je to zase za blbost).
Fenomén 6 7 mě zaujal právě tím, jak málo se dá vysvětlit jeho obsah a jak hodně se na něm dá vypozorovat o komunikaci. A o svobodě.
Kde se 6 7 vzalo
Původ je ještě relativně dohledatelný. Zjednodušeně: „6 7“ pochází ze skladby Doot Doot amerického rappera Skrilly. Úryvek se začal šířit v krátkých videích, propojil se s basketbalem, mimo jiné i díky hráčům vysokým 6 stop a 7 palců, a postupně se osamostatnil.
Přidalo se charakteristické gesto rukama, další videa, napodobování, různé variace. Sice to má svůj zdroj, ale postupně vznikl fenomén, který už svůj zdroj vůbec nepotřebuje.
Spousta dětí, které dnes vykřikují „six seven“, nejspíš Skrillu neposlouchá. Možná ani netuší, kdo to je nebo že existuje. Přesto přesně vědí, co mají dělat.
Takže co to znamená?
Když se na to zeptáte dětí, odpověď bývá poněkud neuspokojivá: nic. Nebo něco ve smyslu: „Prostě 6 7.“
Vím, že neexistují špatné otázky, ale tahle je prostě neefektivní (záleží samozřejmě na záměru). V komunikaci jsme zvyklí hledat význam slov. Předpokládáme, že když někdo něco říká, jednotlivé znaky zastupují nějaký obsah, který můžeme rozluštit.
Jenže zapomínáme, že komunikace nedělá jen toto.
Efektivnější může být zabývat se místo toho co to znamená tím, co se stane, když to vyslovím.
Řeknu „six seven“ a kamarád se zasměje. Někdo zopakuje gesto. Další se přidá. Učitel obrátí oči v sloup. Rodič se zeptá, co to proboha znamená.
Komunikace proběhla, a proběhla docela úspěšně.
Význam vzniká reakcí
V NLP často pracujeme s myšlenkou, že význam komunikace je v reakci, kterou vyvolává.
6 7 je v tomto ohledu skoro laboratorní ukázka. Nemusíme přesně vědět, co chtěl člověk sdělit. Můžeme ale velmi dobře sledovat, co jeho sdělení udělalo se skupinou. Právě opakované reakce postupně vytvářejí další vrstvu významu.
Číslo 67 samo o sobě žádnou zvláštní emoci nenese. Když se ale dostatečně často spojí s určitým gestem, smíchem, hudbou, kamarády a společným zážitkem, přestává být neutrální. Vzniká asociace.
Z pohledu NLP bychom mohli mluvit také o kotvení. Podnět se opakovaně propojuje s určitým stavem nebo reakcí, až ji začne vyvolávat sám.
A pak se objeví 67 třeba v příkladu z matematiky a půlka třídy se začne smát, vykřikovat „six seven“ a zvedat u toho ruce. Pro učitele naprosto nepochopitelné, pro děti dokonale pochopitelné.
Kdo ví, ten ví
Ještě zajímavější je podle mě sociální rovina. Každá skupina si vytváří vlastní jazyk. Vlastní narážky, gesta, slova, historky, kterým lidé mimo ni nerozumějí.
Nemusí jít vůbec jen o děti. Stačí si vzpomenout na něco, co mezi vašimi přáteli stačí říct jedním slovem a všichni se začnou smát, zatímco člověku zvenčí byste museli deset minut vysvětlovat souvislosti, a ani potom by mu to možná nepřišlo vtipné.
Sdílený význam totiž není uložený jen ve slově, nachází se ve společné zkušenosti. To vnímám jako jednu z důležitých funkcí 6 7.
Poznávám to. Znám pravidla. Patřím sem.
Paradoxně k tomu může přispívat i to, že tomu dospělí nerozumějí. Čím usilovněji se dospělí ptají, co to znamená, tím lépe může fenomén plnit další svou funkci: Tohle je naše, to se vás netýká.
A přitom to nějaká pravidla má
Tohle je velmi zajímavé: Říkáme, že 6 7 nic neznamená, jenomže děti většinou poznají, když ho někdo použije divně.
Poznají, kdy se hodí. Jak ho říct a jaké gesto k němu patří. Kdy je reakce ostatních vtipná, kdo fenomén zná a kdo se ho jen poněkud křečovitě snaží napodobit.
Pokud lze něco použít správně a špatně, musí kolem toho existovat nějaká pravidla. Jen nejsou nikde napsaná. Nikdo dětem nerozdal manuál „Jak správně používat 6 7“. Naučily se to pozorováním, napodobováním, reakcemi ostatních a postupným zpřesňováním.
Což je mimochodem do značné míry způsob, jakým se učíme komunikovat celý život.
Mapa se mezitím několikrát překreslila
Fascinuje mě také cesta od původního zdroje k dnešnímu použití:
Skrilla vytvoří skladbu v určitém kontextu.
→ Někdo z ní vytáhne několik sekund.
→ Úryvek se spojí s basketbalem.
→ Objeví se virální videa.
→ Přidá se gesto.
→ Děti převezmou gesto a tyto dvě číslice.
→ původní význam přestává být pro další šíření potřeba.
Informace při přenosu nezůstala stejná. Každé prostředí si z ní něco vzalo, něco vypustilo a něco přidalo. Z původního sdělení vzniklo nové.
6 7 je v tomto kontextu pěknou připomínkou jedné ze základních myšlenek NLP:
Mapa není teritorium.
Význam není pevná vlastnost slov, gest ani čísel. Vzniká také v člověku, který je vnímá, v kontextu, ve kterém se objevují, v předchozí zkušenosti a v reakcích lidí kolem.
Takže nejde o to, co znamená 6 7, ale je zajímavé sledovat, jak to něco začne znamenat.
Jak se z náhodného podnětu stane společný znak, jak se upevňuje opakováním, jak se kolem něj vytvoří nepsaná pravidla, jak pomáhá poznat „naše“ lidi, jak se jeho význam při dalším předávání mění, a jak může nakonec fungovat komunikace, jejíž obsah nikdo nedokáže pořádně definovat.
Dvě čísla, jedno gesto a spousta smějících se dětí jsou vlastně docela pěknou malou laboratoří komunikace.
A tak až zase někde zazní:
„SIX SEVEN!“
možná není potřeba se ptát: Co to znamená?
Ale je užitečné všímat si:
Co se právě mezi těmi lidmi stalo?
A co má tohle všechno společného se svobodou?
Možná víc, než se na první pohled zdá.
Když jsem přemýšlela, proč mě fenomén 6 7 vlastně tolik zaujal, došlo mi, že nejde jen o komunikaci. Je v něm několik různých podob svobody a také několik bodů, kde se naše svoboda potkává s potřebou někam patřit, přizpůsobovat se a rozumět.
Svoboda vytvářet význam
Jazyk často používáme takovým způsobem, jako by jeho významy byly samozřejmé. Slova něco znamenají, gesta něco znamenají, určitým věcem jsme se naučili rozumět. Jenomže tyto významy nejsou jednou provždy dané. Vznikají, proměňují se, posouvají se mezi lidmi a skupinami. Někdy pomalu v průběhu desetiletí, jindy před očima během několika měsíců.
6 7 je toho hezkým příkladem. Dvě čísla získala v určité skupině nový význam, aniž by o tom někdo rozhodl. Nebyla k tomu potřeba žádná autorita, pravidlo ani společná dohoda. Stačilo, že lidé začali určitým způsobem reagovat, napodobovat se, přidávat vlastní prvky a rozumět tomu, co mezi nimi vzniká.
Jazyk nám tedy nedává jen možnost používat významy, které už existují. Dává nám také určitou svobodu významy spoluvytvářet.
A nedělají to samozřejmě jen děti. Děláme to v partnerských vztazích, v rodinách, mezi přáteli i v pracovních týmech. Vznikají naše vlastní slova, zkratky, gesta, intonace a drobné odkazy na společné zážitky. Čím bližší vztah s někým máme, tím méně někdy potřebujeme říkat, protože velká část významu už existuje mezi námi.
Svoboda patřit
Zrovna tahle rovina mi u 6 7 přijde velmi důležitá.
Poznávám to. Umím to použít. Ostatní reagují. Patřím sem.
Potřeba někam patřit je velmi silná. Téma svobody je v tomhle kontextu trochu složitější.
Člověk je ve svém životě součástí mnoha skupin a každá z nich má svoje nepsaná pravidla. Postupně se učíme, jak se v nich mluví, čemu se lidé smějí, co je přijatelné, co získává pozornost, co vede k uznání a co nás naopak ze skupiny vzdaluje.
Většinu těchto pravidel jsme si vědomě nezvolili. Osvojili jsme si je podobně jako děti 6 7 – pozorováním, reakcemi druhých, napodobováním a zkušeností.
A přesto ovlivňují naše chování. Vnímám jako velmi zásadní umět se v tomto kontextu ptát, nakolik se svobodně rozhoduji, co budu dělat, a nakolik mě vede potřeba sem patřit.
Nevidím v tom nutně rozpor. Příslušnost ke skupině je důležitou součástí lidského života a svoboda podle mě nemusí znamenat stát mimo všechny vlivy.
Může ale znamenat, že si jich začnu všímat.
Že vím, které věci dělám proto, že mi dávají smysl a které proto, že je dělají lidé kolem mě. Že jsem si vědoma toho, které názory jsem skutečně promýšlela a které jsem postupně převzala spolu s jazykem skupiny, do které patřím. To je dobrý základ.
Svoboda nerozumět
Další důležitý prvek související s tímto fenoménem.
Co uděláme, když se setkáme s něčím, čemu nerozumíme?
Máme přirozenou potřebu vytvářet si souvislosti. Ptáme se, hledáme význam, zařazujeme novou zkušenost do toho, co už známe. Díky tomu se ve světě orientujeme.
Jenže někdy se k potřebě porozumět přidá ještě něco dalšího: potřeba, aby nám chování druhého dávalo smysl podle našich vlastních pravidel.
Dostáváme se k hranici svobody. Mohu něčemu nerozumět a přesto připustit, že to má význam pro toho druhého.
Nemusím se smát stejnému vtipu, používat stejná slova nebo chápat, proč někoho něco baví. Nemusím si jeho způsob komunikace osvojit.
Mohu ale nechat jeho zkušenost existovat, aniž bych ji okamžitě potřebovala opravit, znehodnotit nebo vměstnat do své vlastní mapy světa. To se svobody týká velmi přímo.
Mapa druhého člověka nemusí vypadat jako moje
Jedna z věcí, které na NLP považuji za důležité, je právě práce s různými mapami světa.
Každý z nás vytváří význam z trochu jiných zkušeností. Něčeho si všímáme, něco filtrujeme, něco spojujeme, něčemu přikládáme větší význam. Navíc žijeme v různých skupinách, generacích a prostředích, které naše mapy dál ovlivňují.
Respektovat mapu druhého člověka přitom neznamená souhlasit s každým jeho názorem nebo chováním. Znamená to připustit, že jeho zkušenost nemusí být organizovaná podle stejných pravidel jako ta moje.
Svoboda není jen možnost říkat, dělat a myslet si svoje. Je také prostorem, který dokážeme ponechat druhému člověku, aby mohl říkat, dělat a myslet si svoje, aniž by jeho svět musel být kopií toho našeho.
A mě 6 7 baví
Je to drobnost, dětský fenomén, který za nějakou dobu nejspíš vystřídá něco dalšího. Zároveň se na něm dá v malém pozorovat něco, co děláme všichni.
Vytváříme významy, přebíráme je od druhých, měníme je, hledáme lidi, se kterými je můžeme sdílet. Přizpůsobujeme se skupinám, do kterých chceme patřit a občas narazíme na svět někoho jiného a zjistíme, že mu vůbec nerozumíme.
Svoboda nespočívá v tom, že budeme stát mimo všechny tyto vlivy, to by asi ani nebylo možné.
Spočívá v tom, že je dokážeme vidět. Všímat si, odkud se berou naše významy, vědět, které jsme převzali a které jsme si vytvořili. Vědět, ke kterým skupinám chceme patřit a proč. Uvědomovat si, kdy se přizpůsobujeme a kdy naopak potřebujeme, aby se svět druhého člověka přizpůsobil tomu našemu.
A někdy můžeme jednoduše připustit, že něco nechápeme, že to není naše a že to přesto může mít pro někoho jiného význam.
Jednou z podob svobody je totiž i schopnost nechat druhým jejich vlastní mapu světa.
Napsat komentář