O tom, proč bolest nemusí být trestem, ale součástí vnitřní proměny
Velikonoce nikdy nebyly mé oblíbené svátky. Vnímala jsem ale hlavně tu část, která se týká starých pohanských tradic, které mi nejsou blízké.
Čím jsem starší, tím intenzivněji v nich nacházím mnohem hlubší smysl. Připomínají mi, že nic nové nevzniká do prostoru, který je už dávno zaplněný a že každé zrození má svůj předchozí okamžik ztráty.
Není radosti bez bolesti.
Přičemž bolest nevnímám jako trest nebo dramatickou nutnost. Spíš jako přirozený pohyb života. Nejde o oslavu utrpení, ale o metaforu proměny.
Něco musí odejít, aby mohlo přijít něco jiného.
Nedávno jsem si to znovu velmi silně uvědomila při rozhovoru s klientkou. Seděla a povídala mi o tom, jak se cítí. Popisovala zvláštní směs klidu a smutku. Takový pocit, při kterém ví, že něco v ní už dosloužilo, jen to ještě neumí pustit. Vracel se jí starý způsob myšlení, nebyl to jen jeden konkrétní okamžik.
Hlas, který s ní byl roky. Ten, který šeptal, že musí mít věci pod kontrolou. Že musí vědět, kam vše směřuje. Že když povolí, něco se rozpadne.
V NLP to vídám znovu a znovu.
Opakovaně mluvím a píšu o tom, že naše radost a štěstí nejsou o tom, co prožíváme. Jsou o významu, který tomu dáváme. Události našeho života samy o sobě nejsou tím, co nás drží. Drží nás mapa, kterou si o nich neseme. Jejich interpretace. Někdy je bolest jen signálem, že stará mapa nám už nestačí pro území, ve kterém se právě nacházíme.
Tak přichází okamžik, kdy něco musí symbolicky zemřít.
Starý příběh o sobě. Starý filtr, přes který se díváme na svět. Staré přesvědčení, které nás kdysi chránilo, ale dnes už nás spíš omezuje.
Tohle je pro mě velikonoční metafora v té nejhlubší podobě.
Metafora o proměně, ne o konci.
S klienty často pracujeme s tím, že změna nezačíná ve vnějším světě. Začíná ve významu. V tom, jaký obraz si v sobě neseme. Jaký hlas posloucháme. Jaký pocit spojujeme s určitou zkušeností.
Když se změní význam, začne se měnit i prožitek. S ním chování. S ním výsledky a efekt, který vnášíme do prostředí. A pak celý náš vnitřní svět.
Existuje tady jediná potíž – tato proměna bývá málokdy pohodlná. Každý růst v sobě nese určité loučení. Loučení s tím, kým jsme byli. S identitou, která nám byla známá. S jistotami, které už možná dávno nebyly skutečnými jistotami, jen zvykem. Cítíme ztrátu.
Bolest dost často není známkou toho, že jdeme špatně, naopak. Může být známkou toho, že se rodí něco nového. Že stará struktura praská a prostor se uvolňuje. Že v nás vzniká místo pro jinou verzi sebe sama. Třeba laskavější, pravdivější, svobodnější.
Na těchto pilířích se rodí radost. Ne ta povrchní, rychlá, okamžitá, ale hluboká radost, která přichází po vnitřní proměně. Radost, která je tichá.
Je to ten moment, kdy si všimnete, že něco, co vás dřív zraňovalo, už nad vámi nemá stejnou moc. Kdy reagujete jinak. Nadechujete se jinak. Díváte se na sebe s větší jemností.
O tom jsou pro mě letošní Velikonoce. O odvaze dovolit něčemu odejít, protože není největší síla v tom držet, ale pustit.
A důvěřovat tomu, že po každém symbolickém konci může přijít nové zrození.
Co ve vás letos potřebuje odejít, aby se mohlo narodit něco nového?
🤍
Napsat komentář