Myslím, že jedním z největších omylů, které se týkají nás samotných, je přesvědčení, že síla znamená být neprůstřelný.
Od dětství se učíme, které projevy jsou přijatelné a které je lepší schovat. Učíme se, kdy je vhodné být „stateční“, kdy je lepší neukázat nejistotu, strach, křivdu, kdy se nehodí dát najevo, že nás něco zasáhlo. Postupně si tak vytváříme představu toho, jak máme působit, abychom byli v bezpečí, přijati a respektováni.
V jazyce NLP bychom řekli, že si vytváříme mapu světa − soubor významů, přesvědčení a strategií, podle kterých pak jednáme. Jenže tato mapa není objektivní realitou. Je to spíš velmi osobní konstrukce, vzniklá z minulých zkušeností, emočních stop a závěrů, které jsme si o sobě a o tom, jak nás vnímají druzí, kdysi udělali.
No, a tady vzniká naše vnitřní válka.
Naše mysl totiž funguje tak, že se přirozeně snaží předcházet bolesti. Jakmile někdy zažijeme odmítnutí, zahanbení nebo ztrátu kontroly, velmi rychle si vytváříme strategie, které mají zajistit, aby se podobná zkušenost neopakovala. Někdo začne více analyzovat, někdo perfekcionisticky kontrolovat každý detail, někdo si navenek vytvoří identitu silného člověka, který vše zvládá sám.
Na první pohled to vypadá jako síla, ve skutečnosti je to však velmi sofistikovaný obranný mechanismus.
Naše mysl se snaží minimalizovat riziko a maximalizovat pocit bezpečí. Je to přirozené. Jenže cena za tuto strategii bývá vysoká. Čím více energie investujeme do ochrany obrazu sebe sama, tím méně prostoru zbývá pro skutečné prožívání, spontánnost a kontakt s tím, co se v nás opravdu odehrává.
Sun-c’ v Umění války píše: „Nejvyšším uměním války je podmanit si nepřítele bez boje.“
Když se na tento výrok nebudeme dívat z pohledu vojenské strategie, ale přijmeme ho jako metaforu, zjistíme, že jde o hlubokou psychologickou pravdu.
Kolik bojů totiž denně vedeme sami se sebou?
Boj s vlastní nejistotou. Boj s emocemi, které „bychom neměli“ cítit. Boj s částmi sebe, které nejsou dost uhlazené, dost výkonné nebo dost silné − neslučují se s naší představou o svém „ideálním JÁ”.
A čím více bojujeme, tím více energie těmto částem dáváme.
Naše mysl totiž neumí dost dobře rozlišit mezi tím, čemu se věnujeme z lásky, a tím, čemu se věnujeme z odporu. Pozornost sama o sobě posiluje význam. To, co se snažíme vytlačit, často paradoxně roste, nevědomky se k tomu připoutáváme.
Dopřát si být zranitelní je velmi podstatné. Nemyslím proto, abychom se tím automaticky vystavovali bolesti, ale proto, abychom přestali vést válku proti sobě.
Přestaneme se snažit být někým, kým právě nejsme. Přestaneme své pocity okamžitě opravovat nebo racionalizovat. Dovolíme si vidět, že i nejistota, strach nebo citlivost jsou součástí naší zkušenosti. Pak vytvoříme prostor, aby se udály zásadní změny. To, co jsme dříve vnímali jako slabost, ztrácí svou moc. Už před tím neutíkáme. Už to nemusíme skrývat ani přemáhat.
A kdo nebojuje, ten skutečně nemůže prohrát.
Tohle je mimochodem jedna z věcí, kterou velmi silně pozoruji i na našem NLP Practitioneru. Když lidé dostanou bezpečný prostor, respektující vedení a konkrétní nástroje pro práci s vlastní myslí, často si poprvé doopravdy všimnou, kolik vnitřních konfliktů v sobě nesli vpodstatě automaticky. A jak obrovské množství energie se uvolní ve chvíli, kdy tyto boje začnou chápat, místo aby je dál nevědomě vedli. A není to jednoduché. Je to často přepisování dekády let uložených a chráněných vzorců. Ale jde to.
Už brzy nám začíná nový běh Practitioneru. Možná je pro někoho z vás tohle ten moment, kdy si dovolí podívat se na sebe o něco hlouběji. Aby byl více v souladu se sebou. Dejte vědět 😉.
Skutečná síla není o tom být dostatečně obrněný, je o tom umět konečně odložit zbroj.
Ať se vám daří 🤍
Napsat komentář